V Českém červeném kříži (ČČK) působí jako dobrovolník už 11. rokem. „Začínala jsem již v dětském věku ve skupině Mládež, kdy jsme se účastnili soutěží a prezentačních akcí zaměřených na první pomoc. V současné době jsem členem lektorského a zdravotnického týmu, ale zároveň právě i zdravotnické sekce humanitární jednotky (HJ), která aktivně funguje na KACPU,“ vysvětlila úvodem.

Jak vypadá váš pracovní den v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině (KACPU) na letišti v Plané? Jaké úkoly zde ČČK plní?

Ještě do minulého týdne jsme na KACPU zajišťovali provoz na 12hodinových denních směnách (od 7 do 19 hodin), od minulé soboty (23. dubna) došlo k úpravě provozní doby na 9 až 16.30 hodin. Při příchodu na směnu musíme vždy připravit teplé nápoje do termosů (jeden s horkou vodou na kávu, druhý s černým čajem), doplnit občerstvení na pult ze zásob, co zde máme (sladké pečivo, plněné housky, čokoláda, ovocné přesnídávky, voda), případně zajistit přes velitele technické sekce humanitární jednotky (HJ) závoz ze skladu potravinové banky. Během dne sloužíme pro příchozí nejen jako místo s občerstvením, které neustále doplňujeme, ale taky jako výdej hygienických balíčků a stanoviště neodkladné první pomoci. Nejčastěji lidé přichází s pocity neklidu, rozrušení, takže je zapotřebí si s lidmi popovídat, uklidnit je. V tomto ohledu občas spolupracujeme i s posttraumatickým týmem. Na konci směny je potřeba na stanovišti poklidit, vypnout termosy a domluvit se s noční směnou (dobrovolníci z Diecézní charity) na výdeji hygieny a potřebných léků, kdyby někdo přijel do centra v noci.

Jak se změnilo fungování centra od jeho otevření, 3. května to budou už dva měsíce?

Co se týká provozních věcí, tak došlo k úpravě nejen zmiňované pracovní doby, ale také ke zmenšení prostor. Původně bylo centrum rozděleno do dvou částí, příletová a odletová hala, nyní už je všechno situováno pouze v příletové hale, tedy v administrativní části. Je zde přestěhovaný i dětský koutek, posttraumatický tým a v bývalé šatně vznikla i noclehárna pro 10 lidí. Samozřejmě pro případ většího počtu lidí, kteří by zde potřebovali nocovat, je v zadní části připraveno dalších 30 postelí. My jsme původně zajišťovali stanoviště dvě na každé hale, ale se zmenšením prostor fungujeme tedy nyní pouze u vchodových dveří, takže nás lidi mají hned po ruce.

Tým posttraumatické péče. Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině na Letišti České Budějovice a práce Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje.
V očích mají smutek, strach i nejistotu, říká členka posttraumatického týmu

A co se týče fungování centra, myslím, že je vidět, že centrum funguje už právě téměř dva měsíce, všichni si už na tu situaci zvykli, nenastávají žádné větší problémy týkající se provozu centra a odbavení lidí. Navíc zde panuje velmi přátelská atmosféra, jak se tu potkávají stále stejní zaměstnanci nebo dobrovolníci.

Denně zde projde registrací už menší množství válečných uprchlíků z Ukrajiny než na začátku (cca 100 až 200), kolik z nich vyhledá vaši pomoc?

Naši pomoc vyhledá většina z nich, řekla bych, že tak 2/3 to budou určitě. Jen jejich potřeby se různí. Někteří přijdou pouze na kávu/čaj a drobné občerstvení po cestě, jiní si při útěku z válkou zasažených oblastí nestihli sbalit vůbec nic a leckdy přijedou jen s igelitkou, ve které mají doklady a telefon. Tam je poté potřeba je zabezpečit alespoň základním hygienickým balíčkem, dámský pro představu obsahuje ručník, papírové kapesníky, mýdlo, sprchový gel, zubní kartáček, pastu a vložky. Balíčky máme jak pro ženy, muže, tak i děti, pro ty nejmenší máme i balíčky plen. A pak samozřejmě asi pět procent z příchozích potřebuje i nějakou první pomoc, léky na bolest, změření tlaku a glykémie, něco na uklidnění.

Jaké jsou podle vás nejčastější potřeby ukrajinských občanů? Podle mých informací kromě občerstvení, hygienických balíčků, nabízíte přímo v terminálu také hračky či oblečení, jakou formou a z jakých zdrojů?

Ano, kromě výše zmíněného máme na stanovišti i bednu s plyšáky a dalšími hračkami, případně někdy i výtvarné potřeby. Ty jsou volně k dispozici a děti si je mohou brát. Samozřejmě pokud vidíme nějaké smutné děti, plyšáky jim dáváme i přímo my. Všechny hračky, které zde máme, jsou z darů lidí – nosí nám je nejen zaměstnanci a dobrovolníci KACPU, ale také lidé, kteří chtějí udělat radost dětem prchajícím před válkou. Setkali jsme se i s tím, že se třeba na základní či mateřské škole uspořádali sbírky, takže někteří plyšáci putovali přímo dětem přímo od dětí.

Co se oblečení týče, původní vize byla mít zde jenom pár kusů dětského pro případ zašpinění. To sem bylo dovezeno z našeho ošacovacího střediska, které je na Husově 20. Občas přinesou i nějaké oblečení lidé přímo na KACPU, takže momentálně zde jsou k dispozici čtyři krabice s dětským, i dámským oblečením. Ukrajinští občané si mohou oblečení vybrat a odnést. Pro větší potřeby je poté odkazujeme právě k nám do ošacovacího střediska.

Nejen oblečení a hračky, ale veškerá materiální pomoc, která putuje uprchlíků, je primárně z veřejných sbírek. Za což patří všem dárcům obrovské díky!

Jak jste se vyrovnala s jazykovou bariérou, zažila jste nějaké horké chvilky, kde nebyl k dispozici tlumočník?

První dny byly opravdu náročné, často jsem vůbec nevěděla, co příchozí potřebují, a to ve mně vyvolávalo různé pocity – zoufalství, nejistotu, jestli to tady vůbec budu zvládat. Ale postupem času si člověk zvyknul a teď už mám pocit, že si rozumíme lépe, přeci jen nějaký čas jsem tu strávila a ukrajinštinu už víc zvládám. Alespoň tedy tu pasivní formu, kdy nemusím mluvit já.

Ivana Kudějová pomáhá se svými kolegy a kolegyněmi z Diecézní charity v Českých Budějovicích v Krajském asistenčním centru pomoci Ukrajině (KACPU) ukrajinským uprchlíkům.
Uprchlíkům, kterých na jih Čech přišlo přes 15 tisíc, rozdala i své hračky

Samozřejmě hlavně na začátku, kdy byl příliv ukrajinských občanů obrovský, nebylo možné mít vždy tlumočníka k dispozici. A nejvíce horké chvíle jsem zažila ve chvíli, kdy paní s dcerou potřebovaly podpořit, utěšit a vůbec nerozuměly tomu, co jim říkám. Tam jsem cítila absolutní bezmoc. Ale poté jsem zjistila, že jim pomohlo už i to, že s nimi v danou chvíli někdo byl a že jim nevadilo, že mi nerozumí. To mě trochu uklidnilo a začala jsem k tomu tak přistupovat, že u lidí stejně pozitivně převládá to, že vám nejsou lhostejní nad jazykovou bariérou.

Zažila jste během dobrovolnické práce v KACPU, nějaký příběh, na který nezapomenete? Veselou či smutnou historku?

Těch příběhů je samozřejmě mnoho, za ty dva měsíce nasazení na KACPU se člověk potkal se spoustou osudů. Z těch smutných a dojemných, na který nikdy nezapomenu, byl příběh téměř devadesátileté babičky, která přijela úplně sama, bez jakýchkoliv osobních věcí a příbuzných. Celá její rodina zůstala na Ukrajině. Vyprávěla mi svůj životní příběh, byla vděčná i za láhev s vodou, že ji jako seniorku, vůbec někdo přijal, že se o ni někdo stará. Cestou sem od hranic se v autobuse začala bavit s paní, která pochází z České republiky, ale již několik desítek let žije na Ukrajině. Při odjezdu na ubytování za mnou přišly a daly mi na památku plyšáka ze Čtyřlístku, každá z nich měla taky jednoho – prý při pohledu na něj si na sebe vždycky vzpomeneme. V tu chvíli jsem byla naprosto dojatá.

Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině (KACPU) ve středu 30. března 2022.
V centru pomoci Ukrajině se provoz zklidnil, docházejí ale ubytovací kapacity

A těch veselých příhod také nebylo málo. Hodně se o ně zasloužily paní uklízečky, které tady od samého začátku byly s námi. Učili jsme je česká slova a ony nás zase ukrajinské ekvivalenty. Musím říct, že občas tyto situace byly opravdu úsměvné. Navíc jsme si uvědomili, jak rychle si můžete na někoho zvyknout a jak těžké je poté loučení. Pro holky už na letišti nebylo dostatek práce a v současné době jsou zpátky na Ukrajině.

Jak na vás osobně působí migrační krize a prostředí, v kterém pracujete?

Migrační krize ve mně vyvolává celou řadu pocitů. Něco jiného je slyšet o událostech jen z médií a něco jiného být v této situaci přímo zainteresovaní. Hlavně na začátku, kdy na KACPU přicházelo 600 i 700 lidí denně, to bylo velmi psychicky náročné, smutné, hodně emotivní. Někteří přišli opravdu jen s igelitkou a neměli se kam vrátit, protože jejich domy byly zničené. Bohužel jsme se setkali i s případy neoprávněného nebo opakovaného dožadování se pomoci, těch bylo ale skutečně v řádu jednotek. Osobně si myslím, že každý z náš by si nepřál nic jiného, než aby klesající trend příchozích uprchlíků do centra souvisel s uklidňující se situací na Ukrajině, nicméně nikdo z nás nedokáže predikovat, jakým směrem se konflikt bude ubírat a zda nepřijde další migrační vlna.

Co by mohla aktuálně udělat veřejnost, aby pomohli ukrajinským uprchlíkům?

Myslím, že zásadní pomoc momentálně spočívá v tom, abychom pro ukrajinské uprchlíky našli pochopení, snažili se vůči nim být tolerantní a umožnili jim aklimatizovat se v cizí zemi, případně jim pomohli s jazykovou bariérou.