Vedete tiskové oddělení Jihočeské univerzity, dá se stručně říci, jaké jsou vaše dva, tři nejdůležitější úkoly, kromě odpovědí na otázky novinářů?
Náš útvar je pomyslným mostem mezi akademickým prostředím a vnějším světem, po kterém prochází veškerá komunikace – s uchazeči o studium, partnery a sponzory, institucemi veřejné správy, univerzitami a vědeckými pracovišti, absolventy i zmíněnými novináři. Zároveň zajišťujeme také interní komunikaci, což představuje v instituci složené z osmi fakult, několika celoškolských pracovišť, 13 000 studentů a dvou tisíc zaměstnanců velkou porci práce.

K oněm novinářům, bývá někdy těžké sehnat pro ně včas správnou a úplnou odpověď?
Určitě ano. To, že novináři většinou potřebují odpovědi ihned nebo nejpozději do zítra, je známá věc. Akademické prostředí má ale dost odlišný životní rytmus – novináře zajímajícího se o výzkum v tropech příliš nepotěšíte informací, že vedoucí výzkumu je právě v terénu na Papui Nové Guineji a vrátí se do Čech za půl roku. Naštěstí hodně pomáhají technologie a řadu věcí vyřešíte po mailu.

A navíc nemají novináři v článcích místa nazbyt…
To jsou další komplikace, které  plynou i ze samotné povahy vědecké práce – jde o komplexní zkoumání velmi složitých problémů, novináři ale potřebují jednoduché a srozumitelné odpovědi. Stejně tak nám „zavaří" průřezové dotazy dotýkající se všech fakult – zjistit v krátkém čase třeba podmínky vyplácení prospěchových stipendií znamená obvolat osm studijních oddělení a získat relevantní podklady, které se dají zobecnit. 
Z nich sestavit smysluplnou odpověď, tu zkonzultovat 
s prorektorem pro studium a teprve pak ji předat novináři.

Kolik korespondence přibližně za univerzitu vede jen samotné tiskové oddělení?
Jde o desítky mailů a telefonátů denně. Tyto počty se ještě zvyšují v obdobích, jakými jsou například začátky semestrů, kdy kromě běžné agendy organizujeme různé společenské a kulturní akce. Bývá pak těžké udržet si přehled a dostat se kromě řešení nejakutnějších problémů 
i k systematičtější práci.

Univerzita má i svůj časopis, jak obtížně se dává dohromady?
Časopis jsme začali znovu vydávat na začátku akademického roku 2013/2014 a vychází pětkrát ročně. Vyšlo pět čísel, zatím poslední byl speciál pro prváky. Na tvorbě časopisu se pravidelně podílí zhruba deset kolegů napříč fakultami včetně studentů. Díky této síti spolupracovníků máme stálý přísun zajímavých témat 
a osobností a čtenáři se dozví o novinkách a zajímavostech z celé univerzity.

Kromě působení na univerzitě jste činný také na kulturním poli v Českých Budějovicích. Je to spíš kvůli vaší pracovní pozici nebo z náklonnosti ke kulturnímu dění?
Asi trochu od obojího. Rád bych bydlel ve městě, kde to „žije" a kde si můžete z kulturní nabídky vybírat. A to říkám s vědomím, že mi řada zajímavých akcí utíká mezi prsty kvůli řešení pracovních záležitostí. Když mi dvacetiletý student řekne, že je to pro něj z kampusu do centra daleko a že se v Budějovicích nic neděje, tak mu moc nerozumím …

Jednou z kulturních akcí 
na univerzitě je takzvané vítání prváků. Letos bude již po čtvrté, změnilo se nějak za dobu svého trvání?
Letos se organizace poprvé chopili studenti ze Studentského univerzitního divadla 
a pomáhají jim kolegové z dalších studentských organizací. Jsem za to, jako duchovní otec akce, velmi rád, protože získává na dynamice. Tam, kde my jsme se dostali jen k řešení základních otázek, studentský tým má možnost vše rozšiřovat a zlepšovat. Smysl akce zůstává stejný – dostat prváky i další studenty do města a ukázat jim možnosti kvalitního trávení volného času. Nevyřčenou ambicí nás všech okolo Vítání je postupně vytvořit program, který bude podzimní protiváhou Budějovického majálesu. 
A s velkým respektem k organizátorům majálesu dodávám, že to je běh na hodně dlouhou trať.