Za nový domov je nesmírně ráda
Narodila se v tehdejší Jugoslávii, doma se už ale cítí být v Českých Budějovicích. Jak sama Biljana Zjakič říká, začátky v novém domově, kam ji z toho původního vyštvala válka, nebyly vůbec lehké, „Vyplakala jsem snad všechny slzy," přiznává.
Za jakých okolností a proč jste se rozhodla opustit svou vlast?
Uprchli jsme s manželem před válkou.
Bylo to těžké rozhodnutí?
Samozřejmě. Hlavní argument pro byl fakt, že jsme za žádných okolností nechtěli být součásti šílenství, které u nás v té době vládlo. Dalším faktorem byl i strach. Občanská válka je jiná než válka „klasická". Nikdy nevíte, kdo je potenciální nepřítel nebo kdo vás má na mušce, a to doslova a obrazně řečeno. Proti našemu rozhodnutí zase mluvil strach o zbytek rodiny, která nemohla odjet.
Proč jste si vybrala za svůj nový domov právě naši zemi?
Byla to náhoda. My jsme sem přijeli na kafe, doslova. Večer před naším odjezdem do Německa manželovi, který byl v té době ředitelem celního úřadu, volal známý, aby zjistil, za jakých okolností a jestli vůbec může v Jugoslávii proclít auto zakoupené v České republice. Manžel mu mimo jiné řekl, že další den odjíždíme a domluvili se spolu, že se zastavíme v Českých Budějovicích. Bylo nám to jedno, stejně jsme neměli striktní plán a času bylo víc než dost. A nakonec jsme se tu usadili.
Jaké byly začátky v Čechách, jak vás Češi přijali?
Na začátky nerada vzpomínám. Bylo to nejhorší období mého života. Neuměla jsem řeč, nemohla číst, sledovat televizi, dělat cokoli, co by mi aspoň na chvíli odpoutalo myšlenky od toho jediného. V tom období jsem snad vyplakala všechny slzy, co jsem měla. A Češi ve dvaadevadesátém k nám měli zvláštní postoj. Na poslední rekonstrukci Jihočeského divadla se údajně podílela jistá jugo-společnost, jejíž zaměstnanci se tu nechovali ukázkově. Nebylo snadné bojovat s předsudky, které v té době Budějovičtí měli. Pak se to zlepšilo. Ten správný člověk vás vždycky pozná. Chce to čas.
Musela jste si na něco v Budějovicích složitě zvykat?
Na ticho. To mě šokovalo. Měla jsem pocit, že v celém městě vůbec nikdo nežije. Stále si zvykám i na potřebu některých jedinců zdlouhavě vysvětlovat obyčejnou prkotinu nebo neustále něco řešit. Jsou lidé, co to prostě potřebují k životu a lepší je vše s úsměvem zahrát do outu, než mu například složitě vysvětlovat, co to je Ctrl+C, když on to dělá pravým klikem.
Umíte moc dobře česky, bylo těžké se řeč naučit?
Čeština je velmi náročná. Má hodně pravidel a snad ještě více výjimek. Po prvním měsíci pobytu v Budějovicích jsem se rozhodla, že s tím musím něco udělat, abych se ze všeho nezbláznila. V pronajatém zařízeném bytě byla pozoruhodná knihovna. Začala jsem číst. Kvůli tomu jsem pár let mluvila vyloženě spisovně.
Přinesla jste si k nám z původního domova něco, bez čeho si život neumíte představit?
Nelze zapomenout na dobroty z dětství. Do našeho jídelníčku proto stále patří sarma (závitky z listů kysaného zelí plněné masem a rýží), čevapčiči či burek.
Co jste si oblíbila v Čechách?
Zdejší kuchyni a pivo.
Zůstáváte v kontaktu s rodnou zemí? Máte tam příbuzné, přátele, jezdíte se podívat domů?
Jezdíme každý rok. Mám tam rodiče, manžel matku. S přáteli jsme také v kontaktu.
V jaké zemi se vlastně cítíte víc doma?
V Čechách, samozřejmě. A jsem za to nesmírně ráda. Válka Jugoslávii změnila, není to ta zem, kterou jsem opustila před třiadvaceti lety.
Máte české občanství, nebo zůstáváte cizinkou?
Zůstávám cizinkou. Před lety jsem rýpla do nepříjemné referentky kanceláře ministerstva vnitra a to se tady neodpouští. (Smích)
Oceňuje, že Češi dbají na řád
Svou rodnou zemi opustila Ljiljana Škorić před 12 lety. Nebyla ale jediná. Stejně jako ona, i další tisíce lidí tehdy z Jugoslávie odešly kvůli válce.
„Bylo třeba vypravit dítě na správnou cestu," zavzpomínala Ljiljana Škorić na jeden z důvodů, proč se svou dcerou odešla do České republiky. „Když vám padají za hlavu bomby a granáty, furt se někam stěhujete, tak musíte odejít," vysvětlovala. Současně doplnila, že jí s novým začátkem tehdy pomohla její sestra, která už v Čechách žije více jak 20 let.
„Pro mě určitě bylo jednoduší začít než pro lidi, kteří sem přišli v roce 1992, když v Jugoslávii začala válka. Já jsem tu měla ségru a ona mi se svým manželem moc pomáhala. Řekla mi, tady máš spořitelnu, podle českých zákonů musíš mít tohle a tohle. Vysvětlila mi, co mám dělat. Tak za tři měsíce jsme se s dcerou také osamostatnily a začaly pomalu fungovat samy," vyprávěla Ljiljana Škorić, která v letošním roce získala české občanství.
Dnes už tak dle svých slov jezdí do Jugoslávie spíše na návštěvu. „Chybí mi mamka a taťka, jinak nic," říká Ljiljana Škorić. „Před pár týdny jsem tam byla za nimi. Byla jsem šťastná kvůli nim, ale sem se těším. Když vidím tabuli Česká republika, tak jsem šťastná, protože jedu domů," smála se fanynka českého sportu i milovnice plzeňského piva, Karla Šípa a Jana Krause.
„Když jsme sem přišly, tak jsme koukaly na Karla Šípa a Jana Krause a všichni se při scénkách smáli, jen my dvě jsme koukaly a nechápaly, zavzpomínala Ljiljana Škorić na jazykovou bariéru. „Dneska už se ale také válíme smíchy," dodala s tím, že zvládnout jazyk bylo náročné.
„Naučit se mluvit bylo těžké, ale gramatika je opravdu složitá," smála se. Na Češích má na druhou stranu dle svých slov ráda jejich disciplinovanost. „Líbí se mi, že mají svůj řád," řekla Ljiljana Škorić. „Vážím si na nich ještě toho, že jsou mírumilovný národ, který pečuje o své historické památky a dbá na tradice," dodala.
Černou věž musí vidět každý den. Alespoň přes internet
close
zoom_in
Když delší dobu nevidí Černou věž, je nesvá. Budějovice přitom nejsou jejím rodným městem. Jasminka Gerstner, která v českobudějovické Krajinské ulici provozuje obchod s módním oblečením, na jih Čech přišla v roce 1993. Z bývalé Jugoslávie ji vyhnaly válečné konflikty.
„V rodné zemi jsme měli tři velké obchody, ale také rodinu a spoustu přátel. Čekali jsme do poslední chvíle, mysleli jsme, že se situace v zemi uklidní. Jenže pak mně a manželovi začali vyhrožovat, dokonce i zabitím, protože jsme měli peníze. A tak nezbývalo, než ze země odejít," vzpomínala na těžké chvíle Jasminka Gerstner.
I když přišla do cizí země, chtěla zůstat činorodá. Hned v květnu roku 1993 si proto na Lannově třídě otevřela první parfumerii ve městě. „Nebyly to snadné časy. Jeden krok dopředu, dva zpátky. Pak se ale podnikání naštěstí rozjelo," vyprávěla.
Na své cestě za lepším životem mířila původně do Švýcarska. Nakonec ji ale Budějovice okouzlily natolik, že zůstala tady. „Začátkem 90. let nebylo město tak krásné jako teď. Ale atmosféra tu byla velmi uvolněná, cítila jsem se tu příjemně. Navíc konkurence v podnikání tady nebyla tak velká jako třeba v Rakousku nebo Německu," řekla Jasminka Gerstner. „Říkali mi, že když zakopnu o Bludný kámen na náměstí, zůstanu tady. Takže jsem asi zakopla," doplnila s úsměvem.
Ač se v Budějovicích cítí velmi příjemně, touha vrátit se zpátky do rodné země ji neopustila. „Malý baráček u moře, to je můj sen. Natrvalo už bych se ale domu vrátit nemohla. Mám to tak, že nejšťastnější jsem v autě. Když odjíždím z Budějovic, toužím po domovu. Ale po třech dnech už mi začnou Budějovice chybět, a tak se těším zase zpátky. Mám zkrátka dva domovy. Vidím to tak, že půl roku strávím v Budějovicích a půl roku doma, u moře," zasnila se Jasminka Gerstner, která jako poděkování Budějčákům za to, jak ji i její krajany vlídně přijali, uspořádala nedávno společenský večer, na kterém vystoupili umělci z její domoviny.
