Už jako kluk chodil do cihelny pro hlínu a vyráběl si figurky

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ Miroslav Raboch se narodil v Praze, ale značnou část mládí strávil v Unhošti 
u Kladna, odkud pocházela jeho babička. „Měl jsem pěkné dětství, i když jsme byli válečné děti. V Unhošti jsme lítali s kamarády, hráli hry, které už dneska nikdo nezná, bylo tam krásné prostředí, chodili jsme se koupat do rybníka a ani jsme nechtěli domů na oběd," vypráví.

Přesto se jej válečné události samozřejmě také dotkly. Unhošť totiž ležela nedaleko Lidic. „Vypálení Lidic jsme opravdu hodně prožívali. To si málokdo dovede představit," doplňuje.

Už od malička měl Miroslav Raboch vztah k výtvarnému umění. Chodil si do cihelny pro hlínu a vyráběl z ní nejrůznější postavičky nebo vyřezával ze dřeva loutky a hrál s nimi divadlo 
u sousedů. „Moji prarodiče navíc měli hospodu, kde jednou hrál loutkář Kopecký 
s rodinou. A já mu pomáhal. S jeho dcerou jsme byli stejně staří, tak jsme oblékali loutky. Takže jsem přičichl i k divadlu," říká.

Poté, co se jeho rodina přestěhovala, vystudoval střední akademickou školu v Teplicích. Po absolvování začal pracovat v porcelánce v Duchcově. „Byl jsem ve výtvarném oddělení, kde se navrhovaly různé figurky a podobně. Mohl jsem to dělat hodně podle sebe, což pro mě bylo fajn. Často jsem ráno přišel a ještě ani nevěděl, co bude," vzpomíná. V porcelánce se také seznámil se svou manželkou. Jsou spolu dodnes, již 64 let.

V 50. letech Miroslav Raboch uspěl u přijímacích zkoušek na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Zde se zaměřil na stavební a monumentální keramiku, která se mu pak stala hlavním zdrojem obživy. „Dělal jsem to, čemu se říkalo spolupráce s architektem. On něco vyprojektoval a já na to navrhl reliéf," popisuje.

Tvořil tak velká díla. Jeho reliéf zdobí například obchodní dům v Prachaticích, do areálu českobudějovického výstaviště navrhoval keramická zvířata, udělal hodně soch pro školky a veřejná prostranství. Dnes už svá díla nespočítá. „To nejde, ani nesleduji, kde co ještě zůstalo. Nejezdím se na ta místa dívat," komentuje.

Při své práci se Miroslav Raboch musel vyrovnat také s řadou omezení. „Musel jsem chodit před komise, které nejprve schvalovaly návrh, pak model a podobně.  Pak jsem se také musel domlouvat s architektem. Ten měl určité požadavky a představu, dílo muselo většinou nějak souviset s tím domem," vysvětluje sochař.

Ze všech jeho děl mu nejvíc dal zabrat pomník obětem pochodu smrti v Horní Plané. Komise mu totiž návrh schválila až na poslední chvíli a na práci tak měl Miroslav Raboch málo času. „Musel jsem to celé zvládnout za čtyři měsíce. Nakonec mě to porazilo, strašně jsem to odstonal," říká.

Nejvíc času naopak věnoval barevnému majolikovému reliéfu, který vyráběl pro soukromou vilu v Brně. „Zabíral čtyři metry plochy a jako hlavní motiv se na něj nechala zvěčnit paní objednavatelka s rodinou. Chtěla to mít přes celou stěnu, se spoustou drobných detailů, pořád za mnou jezdila a něco se jí nelíbilo. Nakonec jsem na tom pracoval čtyři roky," vzpomíná.

Miroslav Raboch během let využíval nejrůznější materiály. Tvořil z hlíny, kamene, dřeva nebo třeba pískovce. Základem některých jeho děl byly dokonce i roury.

Živit se výtvarným uměním samozřejmě nebylo vždy jednoduché. „To víte, kolikrát to šlo horkotěžko. My kumštýři jsme byli jediní lidé v republice, kteří se prali 
o práci. Byla velká konkurence, peníze jsme dostávali nepravidelně a všechno jsem si musel obstarat sám," říká Miroslav Raboch.

Většinu svého času tak trávil v ateliéru. Práce sochaře s sebou navíc přináší 
i fyzickou dřinu, pytle se sádrou či hlínou jsou totiž velmi těžké. K tomu je důležité si činnost dobře naplánovat. „Když jsem měl ateliér ve stodole, hlína v zimě zmrzla 
a nedalo se dělat," doplňuje Miroslav Raboch.

Pozitivní však podle něj bylo, že v dřívější době se musela čtyři procenta z nákladů na stavbu investovat vždy do výzdoby. Umělci tak měli zajištěnou práci, i když byla velká konkurence.

Na počátku 70. let se manželé Rabochovi přestěhovali do Vyššího Brodu. „V Teplicích, kde jsme bydleli, bylo strašně špatné ovzduší. Když jsem třeba jel večer domů, byla taková mlha, že jsem nic neviděl. To jsem musel jet jedině přímo po středové čáře,"  vysvětluje Miroslav Raboch.

Přesun do jižních Čech částečně ovlivnil i jeho tvorbu. Začal do svých děl promítat místní motivy. Objevují se tak například postavičky 
v jihočeských krojích. „Není to ale přesné zobrazení, spíš jsem se nechal tím krojem jen inspirovat," zdůrazňuje Miroslav Raboch.

Ve Vyšším Brodě strávil sedm let, zatímco jeho manželka pracovala jako správkyně kláštera. Protože ale sochaři chybělo místo pro ateliér, přesunula se rodina do Mezilesí, kde si pořídila statek. Na začátku 90. let se nakonec manželé přestěhovali do domku v Trhových Svinech. „Kvůli praktickým věcem jsme potřebovali už někam více do civilizace. Navíc oba jsme povahou měšťáci, takže na venkově to pro nás nebylo úplně ideální," dodává Miroslav Raboch.

I zde si zřídil ateliér a dodnes nepřestal tvořit. „Do důchodu jsem nešel, akorát jsem začal dělat menší věci. Ty velké už jsem nezvládal. 
V poslední době dělám hlavně různé dekorativní figurky a věci na zeď. Moje umění ale bylo takové vždycky. Já totiž zastávám názor, že kumšt by měl být dekorativní. To mi vštípil můj profesor," říká.

Také téměř všechna výzdoba v domě v Trhových Svinech je jeho dílem. Talent a lásku k umění po něm navíc zdědili i synové. Přes zimu si Miroslav Raboch dává od sochařiny pauzu, protože v ateliéru je poměrně chladno. Místo toho se věnoval kreslení novoročenek, na nichž zachytil své oblíbené motivy. Na jaře by se ale k hlíně rád zase vrátil. „I když jsem ateista, tak můžu říct: Když pánbůh dá," uzavírá.