Že budu pomáhat lidem, věděla moje první panička už od mého narození. Učila mě proto nejen základním povelům jako sedni nebo lehni, ale také způsobně se chovat na veřejnosti. I když to občas chtělo hodně zapírání, přestal jsem prohánět holuby a ostatní opeřence, očuchávání kdejakého nepořádku už také není nic pro mě.

Minulý rok v listopadu jsem se seznámil s cvičitelkou Terkou Dědkovou, s níž jsem se přestěhoval na jih Čech a dál pokračoval ve výcviku na vodícího psa. Moje předpokládaná panička měla být původně starší paní, která špatně chodila. Její stav se ale v průběhu mého výcviku zhoršil natolik, že už bych jí nemohl být nápomocný. „A co teď se mnou,“ říkal jsem si. Psí štěstí ale nakonec stálo na mé straně.
Při jedné z návštěv Pestré společnosti v Praze, kde se specializují na výcvik vodicích a asistenčním psů, jsem se totiž potkal s jednou z klientek – 17letou Janou Němcovou. A co vám budu povídat, byla to láska na první pohled. Okamžitě jsme si spolu padli do oka. A jelikož jsem neměl paničku, začala mě trenérka Terka připravovat na to, aby se z nás s Janičkou stala nerozlučná dvojka.

Jako správná border kolie jsem se proto vrhl do nacvičování nových povelů. V malíku tak už dneska mám třeba donášení věcí, s přehledem také otevírám dveře, a protože je moje budoucí panička na vozíku, naučil jsem se stát při jejím boku. Coby asistenční pes s ní budu dělat i canisterapii. Pomáhat jí budu uvolňovat spazmy, rozvíjet spolu budeme i jemnou motoriku a mluvení.

To, jestli jsem se to zvládl naučit na jedničku, se ukáže v polovině května. To mě i trenérku Terku čekají závěrečné zkoušky. Skládat je budeme v Praze. Jsem z toho sice trochu nervózní, ale věřím, že to zvládneme. Od poloviny května bych tak mohl bydlet s Janičkou a její mamkou a taťkou.

Už teď se nemůžu dočkat toho, kolik legrace si spolu užijeme. Jsem totiž velký mazel, hlazením tak určitě nepohrdnu, tuze rád se také přetahuji o míčky, a kdybyste mě viděli jak umím chytat frisbee, to byste teprv koukali.

Jediné, co mě tak trápí, je množství peněz, které jsou k mé výchově zapotřebí. Dokud jsem byl totiž vodicí pes, byl jsem placený státem. Když jsem se ale stal asistenčním psem, musí si mě budoucí majitel zaplatit sám.

A není to žádná sranda, to mi věřte. Veškeré výdaje na mou výchovu, výcvik, veterinární péči a tak podobně totiž dosahují částky 250 tisíc korun. Penízky na můj výcvik tak shání nejen společnost, co mně cvičí. Díky hodným lidem se už podařilo vybrat přes 179 tisíc, pořád ale ještě 70 tisíc vybrat zbývá. Koukněte tak, prosím, na stránky Pestré společnosti. Dozvíte se tady toho o mně a mé budoucí paničce Janičce mnohem víc. Děkuji vám, i za svou Janičku, za pomoc. Gucci.