Gratulovat a zazpívat mu do baru Cadillac v Táboře kromě rodiny a přátel přijela i jazzová zpěvačka Eva Emingerová, s níž si dokonce zazpíval.
Jak se cítíte coby pětasedmdesátník?
Dobře, je to hezký. Já jsem si vždycky myslel, že v tomto věku už nebudu a teď musím říct, že je příjemný pocit, že ještě existuju.
Budete v životě něco měnit?
Ne, ve svém životě asi nic. Zjistil jsem, že my, aktivně pracující senioři, jsme strašně potřební, protože některé funkce ve státě by bez nás vůbec neběžely. A tak máme pocit, že jsme potřební.
O penzi tedy nepřemýšlíte?
Ale já v důchodu jsem, dokonce ve dvou. Nemám důvod to měnit.
Zažil jste během života nějaký velký průšvih?
Ne, v životě jsem nezažil moc zlomových okamžiků. Ten vůbec nejzlomovější se stal nedávno, když jsem najednou zjistil, že v politické straně, v níž jsem, jsem tak trochu cizincem. To mě tenkrát překvapilo. Najednou jsem cítil, že ve straně, kterou jsem pomáhal udržovat při životě, nemám co dělat.
Kdy přišla největší radost?
Největší radostí narození dítěte. To je fantastická věc. Teď se mi narodil i pravnuk, což je taky obrovská radost. Matky hrdinky obdivuju, protože dnes ženy už moc nechtějí rodit a my dříve narození na to koukáme znepokojeně.
Z jakého důvodu podle vás nechtějí?
Protože se naučily číst, psát a počítat.
Prosím? To tedy umíme už dávno!
Ne, opravdu. Ženy, které trochu přemýšlejí, vidí, že rodičovství je prostě velmi náročné. To si třeba neuvědomují homosexuálové, kteří si chtějí hrát na maminku a na tatínka. Netuší, co obnáší být maminkou. Znám spousty homosexuálních lidí a většina o to ale ani nemá zájem, proto bychom to s podporou svěřování jim dětí neměli přehánět.
Jaké argumenty kladete ženám, které se rozhodnou děti nemít?
Žádné, já nejsem agitátor za vyšší porodnost. Ale říkám si, že bychom měli matkám vrátit jejich přirozenou autoritu. Jsou to právě matky, které do vzniku nového života investují své zdraví a svůj život. To je skutečné mystérium. Kolikrát čtu články, že porod je normální věcí a nic se neděje. Tak to je pěkný nesmysl. Porod je v životě ženy velmi závažnou záležitostí. Podle mne je nutné rodičovství více uznávat a více si ho i vážit. Mám dojem, že jednou z největších krizí moderní společnosti je tvrzení, že mateřství není žádnou hodnotou. To přece nejde.
Tak abychom nebyli tak pesimističtí, na co se teď nejvíc těšíte?
Teď se těším hlavně na Silvestra, protože se změní rok, a to je taky důvod k oslavě.
Jaroslav Zvěřina se narodil 18. prosince 1942 v Třebíči.
V roce 1965 promoval na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Po promoci nastoupil do Psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodu jako sekundář, psychiatr.
V roce 1969 se stěhuje do Tábora a od roku 1979 dojíždí do Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty UK a VFN Praha 2.
Od roku 1989 do roku 2012 byl jeho přednostou. V jedenasedmdesáti letech si v Táboře otevřel svou soukromou praxi a spolupracuje i s nemocnicí.
Aktivně se po revoluci 1989 zapojil do politiky, která ho v roce 2004 vynesla do Evropského parlamentu. v roce 2014 se s ODS rozešel a od té doby není členem žádné politické strany.
S manželkou Janou vychovali tři dcery, které jim daly pět vnoučat.