Ve snímku vypadáte přesně jako Václav Havel, to hned napadne každého. Co jste si říkal, když s vámi skončili v maskérně, a viděl jste se v zrcadle?

Já jsem viděl pořád sebe samého, jenom namaskovaného. Jsem zvyklý odcházet z maskérny v různých úpravách. S jizvami, kouřovým okem, natupírovanými vlasy… Takže havlovský knírek a účes pro mě byly úplně přirozenou součástí pracovního vybavení. Prostě pracovní oděv. Měl jsem za úkol se chovat tak, aby maska vydržela co nejdéle bez oprav. Takže s nalepeným knírem si třeba na rajské moc svobodně nepochutnáte.

Ten knír byl falešný? Jak to v maskérně probíhá?

Falešný? To je poctivý, zaručeně pravý filmový knír! Lepený poctivým maskérským lepidlem. A vyžadoval každý den péči maskérů. Ode mě se vyžadovala kázeň a poslušnost – před každou klapkou trpělivě snášet maskérské zásahy, úpravy, dolepování, dočesávání. Vytvořil jsem si návyk, že jsem vždycky na povel ztuhnul a prostě čekal, až mi řekli „dobrý“. Myslím, že jsem byl docela disciplinovaný, poslušný a vcelku trpělivý. Většinou… Těch knírů jsme během natáčení spotřebovali několik.

Film Havel: Životopisné drama mělo premiéru 23. července.
Celovečerní film o životě Václava Havla představuje jeho osobnost tak, jak ji málokdo zná. Zaměřuje se totiž na jeho osobní život a disidentská léta.
V hlavní roli Viktor Dvořák, držitel Thálie pro mužský herecký výkon v kategorii činohra za roli Louise Aronsona v inscenaci Andělé v Americe, divadelní a filmový herec.
Na roli zakázaného úspěšného dramatika, z něhož se stane bojovník za lidská práva, se herec poctivě připravoval. „Četl jsem, díval jsem se na záznamy, ptal jsem se lidí, kteří Václava Havla zažili. Taky jsem doma přes léto ráčkoval,“ prozrazuje.

Už dříve vám říkali, že vypadáte jako Václav Havel. Hrálo i toto roli při ucházení seo hraní této osobnosti?

Jenom teoreticky.

Jan Tuček, primář psychiatrie českobudějovické nemocnice.
Jan Tuček: Kdo není jednostranný, zvládá Covid-19 lépe

Havla jste hrál už v Pražských orgiích. Bude Václav Havel vaše „značka“?

Nevím. Nejsem první ani poslední český herec, který Václava Havla hrál. A to ve filmu i na divadle. Tohle herec sám až tak dalece neovlivňuje.

Ta vizáž vám pomohla?

Vizuální podoba není zpravidla to nejdůležitější, na čem by měl herec stavět. Může pomoci, ale není většinou to zásadní. Pro mě osobně byla nepodstatná. Důležitější je vědět, jak se postava, kterou hrajete, cítí, co si myslí a o co usiluje. A jakou má chuť či vůni. Jaké má vyzařování. To bývá nejdůležitější a někdy i nejtěžší.

Prý jste byl na castingu jako zjevení, že jste do role sedl nejen vzhledově, ale i povahově. Jak na casting vzpomínáte?

Nervozita přišla, ale ta v dobrém slova smyslu. Kamerovky mě bavily.

Kompletace Automobilové dekontaminační soupravy AOS - 1.
Ženisté v Bechyni absolvovali externí kurz radiačního a chemického průzkumu

A co Havlova specifická mluva, bylo těžké ho napodobit? Jak jste se ji učil?

Na tohle jsem šel intuitivně, citem a taky takzvaně přes ucho. Vždyť slovní projev Václava Havla známe víceméně všichni. Snažil jsem se trénovat předem, abych se ráčkováním nemusel už během natáčení moc zabývat. A v jisté fázi bylo pro mě naopak důležité na specifičnost jeho mluvy zapomenout a soustředit se spíš na jednání v jednotlivých situacích.

Co říká na vaše úspěchy vaše rodina?

Jako zatím poslední mám zprostředkovanou reakci mojí tety Frantiny. Šla se podívat na „ten film“, když tam teda hraju já, a moc se jí to prý nelíbilo… Nevadí, teto! Pořád jsi jedna z mých nejmilejších tet, co mám! A podpořila jsi kaplické kino – a to se počítá.

Za sebou máte významnou filmovou roli. Máte nějaký další sen, který se týká herectví?

Sny v herectví jsou ošidné. Nejdu cestou, že bych si snilo konkrétní roli. Neměl jsem nikdy tu potřebu, a jsem za to rád. Byl jsem vždycky v první řadě šťastný, že můžu tuhle profesi dělat. A hezké a zajímavé role přicházely přirozeně.

Kdy jste se rozhodl, že chcete být hercem?

Přesné datum vám bohužel neřeknu, na prvním stupni základní školy jsem ještě nepoužíval diář.

Pocházíte z Českých Budějovic. Vracíte se někdy do rodného města?

Ano, mám tu rodiče, sestrua pár přátel. Záleží, jak časový rozvrh dovolí. Řekl bych, že se v Budějcích ocitnu tak čtyřikrát za rok na dva tři dny. Mám to spojené s pocitem, že po tu dobu, co tu jsem, vůbec nic nemusím nebo ani nejsem ničeho schopen. Úplně přepnu. Jsou to takové malé prázdniny. Někdy mě ale až vyhodí z pracovního rytmu, do kterého se pak obtížněji vracím.

Mezi obchody, které kvůli mimořádným opatřením české vlády musely zavřít, patří také obchod se sportovním oblečením na Palackého náměstí v Českých Budějovicích.
Obchody hledají cestu z úzkých, bojí se, aby nebylo zavřeno i na Vánoce

Jak vzpomínáte na své dětství tady?

Popravdě takhle moc nevzpomínám. Jako první mi ale vytanulo osm let v základní škole J. Š. Baara a tehdy ještě trochu ušmudlaná čtvrť, ve které Bárovka sídlí. Ta čtvrť měla svoje kouzlo. Je to asi tři roky, kdy mě popadla vzpomínací nálada a šel jsem se tam podívat. Jsou to zvláštní pocity. Uvědomíte si, jak život běží. Ale žádný sentiment, jen taková procházka s úsměvem na srdci.

Uvidí vás, až se vše zase vrátí do normálu, někdy diváci v Budějovicích?

S Divadly ABC a Rokoko, kde jsem v angažmá, jezdíme jiné štace a rodné Budějce se mi zatím vyhýbají. Hráváme v Táboře, několikrát jsem hrál v Krumlově, kde bylo vždycky skvělé, když jsme tam přespali a mohli si užít město. Díky tomu jsem před pár lety zažil lednový noční Krumlov, celý v bílém! A téměř bez lidí. To bylo kouzelné. Budějce mám hlavně na osobní, soukromé a rodinné návraty. A nemusel bych na tom nic měnit.

VOLNO NEMÁ ANI TEĎ

Kvůli koronakrizi máte teď nucenou pauzu, kdy nemůžete hrát v divadle. Co o tom volnu děláte?

V tuhle chvíli o žádném volnu ještě není vůbec řeč! Bez ohledu na to, že nehrajeme, připravujeme nové inscenace. Zkouším zároveň v divadle Rokoko a ve Viole. Tam připravujeme v režii Lídy Engelové večer poezie Jacquese Préverta. Abychom, až se zase otevřou dveře divadel, mohli vyrukovat s novinkami, jako by se vlastně nic zvláštního nestalo.