V Chile poznali Zemětřesení, v Číně je zatkli

Celé tři roky strávila jenom v sedle svého kola. Do pedálů šlapala v poušti, horách i zasněžené Antarktidě. Devětatřicetiletá Lucie Kovaříková je první českou cyklistkou, která objela svět. Filmový snímek ze svého dobrodružství představila minulý týden v Českých Budějovicích, je také spoluautorkou několika knih.

Kovaříková se na cestu vydala pouze se svým partnerem Michalem Jonem. Nápad projet na kole všechny kontinenty se přitom rodil již od 90. let. „Seznámili jsme se v roce 1992 a hned první rande jsme měli na kolech. V dalších letech jsme jezdili na stále delší výpravy a postupně si psali seznam míst, kam bychom ještě chtěli. Jednou z toho vzešla myšlenka, že abychom to všechno stihli, musíme objet celý svět,“ vzpomíná Kovaříková.

Expedici začala dvojice vážně plánovat v roce 2001. Protože oba pracovali jako učitelé, nejprve počkali na konec školního roku, poté dali výpověď a dalších osm měsíců se intenzivně připravovali. Sháněli výbavu i sponzory, zjišťovali podrobné informace o jednotlivých zemích a zlepšovali svou fyzickou kondici. Nepodcenili ani zdravotní rizika. „Například jsme si nechali vyoperovat slepé střevo, aby nehrozilo, že někde dostaneme zánět. Také jsme podstoupili řadu očkování proti nejrůznějším nemocem,“ popisuje Kovaříková.

Složité plánování

Nejdůležitější však bylo naplánování samotné trasy. Cyklisté postupovali podle svého seznamu vysněných míst. Jednotlivé země a kontinenty se pak snažili seřadit tak, aby na ně všude čekaly příznivé podmínky. „Chtěli jsme zeměmi projíždět v nejlepším možném ročním období. Šlo o to, abychom někde nezmrzli, nebo se naopak neupekli,“ vysvětluje Kovaříková.

Na cestu se vydali 1. května 2002 z Prahy. Nejprve zamířili do Německa, Dánska, Grónska a Skandinávie. Poté pokračovali přes Rusko na východ. Jeli sami, bez doprovodného automobilu, veškeré vybavení vezli na svých kolech. Každý tak měl dvě brašny vepředu a tři vzadu, váha zátěže se pohybovala kolem třiceti kilogramů. „Museli jsme uvézt vše, co potřebujeme. Naštěstí jsme měli zkušenosti z předchozích cest a myslím, že není už tak velký rozdíl, jestli jedete na šest týdnů nebo tři roky,“ komentuje Kovaříková.

Ve výbavě cyklistů nechybělo oblečení do chladného i teplého počasí, lékárnička, fotoaparát, kamera, spacáky a toaletní potřeby. Vezli také základní nářadí, aby si případně mohli opravit porouchaná kola, mapy, knihy a vařič.

Denně urazili Kovaříková s Jonem 100 až 120 kilometrů. Obvykle jim to zabralo asi deset hodin, protože u zajímavých míst zastavovali, vyráželi na obhlídky terénu a samozřejmě také odpočívali. Podle Kovaříkové navíc člověk ujeté kilometry vnímal pokaždé jinak. „Když byla nějaká nudná trasa, například kanadskými prériemi, kde nevidíte nic kromě pšenice a kukuřice, tak se to zdálo nekonečné. V zajímavé krajině ale zase uteklo šedesát kilometrů jako nic,“ říká.

Noci trávili partneři většinou ve stanu. Mnohde jim lidé dovolili rozbít tábor i na soukromém pozemku. Právě setkávání s místními považuje Kovaříková za jeden z nejkrásnějších zážitků. „Pokaždé to bylo úžasné. Zastavili jsme třeba v osadě uprostřed pouště Gobi a všichni se k nám seběhli. Přišli si na nás sáhnout, protože nikdy neviděli bělocha,“ vypráví.

Od obyvatel se cyklisté také inspirovali při stravování. Razili heslo, že mohou jíst to samé, co místní. Sice si na kolech vždy vezli železnou zásobu potravin pro případ, že by se na delší dobu ocitli v opuštěné krajině, jinak si ale kupovali lokální jídla. Ochutnali tak například chobotnici v Jižní Koreji nebo nápoj s názvem Zemětřesení v Chile. „To je burčák s ananasovou zmrzlinou. Zní to hrozně, ale je opravdu dobrý. Naopak jsme si netroufli vyzkoušet praženého bource morušového v Asii. Dodnes nás to mrzí,“ popisuje Kovaříková.

Dvojice celkem projela 34 zemí, urazila první české kilometry v Antarktidě a dobyla nejjižnější body Austrálie, Jižní Ameriky a Afriky. Na Kovaříkovou udělaly největší dojem malé státy. „Řekla bych, že tam jsou lidé možná ještě vstřícnější a pohostinnější než jinde. Hodně mě zaujala třeba Paraguay nebo Jižní Korea, protože u nich jsem před cestou vůbec nevěděla, co mám čekat,“ dodává.

Nejraději cyklisté podle jejích slov jezdili v horách. Terén je tam sice náročný, ale krása okolní krajiny to bohatě vynahrazuje. Příliš dlouhé rovinky považuje Kovaříková za nezajímavé a nudné.

Během expedice mohla porovnat také podmínky pro cyklisty v jednotlivých zemích. „Například v západní Evropě je cyklistika velmi populární a všude se dá jezdit po cyklostezkách. Pak jsou ale samozřejmě i státy, kde mají lidé jiné starosti a cyklostezky opravdu neřeší,“ připomíná. V Rusku se zase setkala se zvláštními reakcemi lidí, kteří se podivovali nad tím, že jede dobrovolně na kole. „Nechápali, že nás to baví. Ptali se, proč nejedeme autem a jestli nemáme na benzin,“ vypráví.

Ačkoli si s sebou čeští cyklisté vezli i nářadí, velké technické problémy řešit nemuseli. Cestu jim však zkomplikovaly jiné události. „Asi nejhorší bylo, když nás na třicet hodin zatkli v Číně. Vstoupili jsme totiž do zóny zakázané pro cizince. Jenže kde taková zóna začíná, vám tam nikdo neřekne,“ vysvětluje Kovaříková. Tehdy se podle svých slov cítila naprosto nezmocně, protože nemohla nic dělat. Nakonec se cestovatelům podařilo usmlouvat s policisty snížení pokuty, ale až do Pekingu museli jet autobusem.

Občas je zaskočilo také počasí. Ačkoli se snažili cestu naplánovat tak, aby jednotlivými zeměmi projížděli v co nejvhodnější roční dobu, pokaždé to nevyšlo. Když se například kvůli dlouhému čekání na víza zdrželi v Mongolsku, přijeli pozdě do Japonska a zastihlo je tam sněžení. „Původně jsme chtěli jet do hor podívat se na kláštery, ale kvůli mrazu jsme to raději zrušili. Stejně mám z Japonska omrzliny, které dodnes cítím,“ vypráví Kovaříková.

Přesto nikdy neměla chuť expedici předčasně ukončit. Věděla, že ji mnoho lidí podporuje, a také není člověkem, který by se vzdával. Nechybělo jí ani pohodlí domova. „Ze začátku je to sice trochu zvláštní pořád cestovat, ale pak si člověk zvykne, a nakonec se nám domů vůbec nechtělo. Říkali jsme si: Co tam budeme dělat?“ popisuje.

Znovu na cesty

Zpátky do Čech nakonec cyklisté dorazili přesně po třech letech, tedy 1. května 2005. Na kola rozhodně nezanevřeli. „Už po týdnu jsme přemýšleli, kam pojedeme příště,“ směje se Kovaříková.

Ke svým původním profesím se ona ani Jon už nevrátili. Dnes se živí tím, že píší články a knihy o svých cestách, účastní se besed, mapují cyklostezky a pořádají Cyklofestival. Překládají i materiály pro cyklisty, protože tento sport je v Čechách stále oblíbenější. Oba se však shodují na tom, že v tomto směru má naše republika co dohánět.

Na další výpravu vyrazili rok po návratu z cesty kolem světa. Projeli Severní Ameriku. V dalších letech se pak podívali například do Patagonie nebo do mnoha zemí Evropy.

S cestami napříč planetou navíc rozhodně končit nehodlají. „Ani při jízdě kolem světa se nedalo stihnout všechno. Zjistili jsme, že je spousta hezkých míst, kam bychom se rádi ještě vrátili. Já chci určitě znovu do Austrálie, Japonska, Jižní Koreje i Jižní Ameriky,“ uzavírá Kovaříková.