Jeden reprezentuje moderní technologie, druhý řemeslnou tradici. Přesto se spolu setkali na stupních vítězů při vyhlášení jihočeského Živnostníka roku.
Úspěšní podnikatelé si odnesli ceny minulý týden z českobudějovického hotelu Gomel. V kategorii živnostníků soutěžilo deset finalistů, o výherci rozhodoval podnikatelský příběh.
Suverénním vítězem se stal výrobce motocyklů pro dětskou a juniorskou kategorii Adolf Sieber. Porotu zaujal tím, že jeho práce přesahuje hranice země a že neustále vyvíjí nové technologie. „Mám za sebou úspěšný rok, ale s cenou jsem rozhodně nepočítal,“ reagoval vítěz bezprostředně po vyhlášení.
Jste prvním, kdo obhájil titul Živnostníka roku. Co vás vedlo k tomu znovu soutěžit?
Přihlásil jsem se znovu, protože jsme loni vyvinuli nový motor, se kterým jsem spokojen. Chtěl jsem ukázat, že neustále děláme nové věci.
Myslíte, že to pro vás bude přínosem? Co od dalšího vítězství očekáváte? Určitě to bude dobrá reklama, zvláště když postupuji do celostátního kola. Moje práce je už ale tady celkem známá, zvlášť po minulém úspěšném roce, kdy tři moje motorky vyhrály mistrovství republiky.
Když hovoříte o reklamě, vzrostlo povědomí o vaší firmě po prvním vyhraném ročníku?
V České republice každopádně. My jsme se dříve orientovali hlavně na zahraniční trhy, takže ani nebyl čas se tady prezentovat. To první kolo bylo určitě o zviditelnění se u nás.
Práci na juniorských motocyklech se věnujete už deset let. Co bylo prvotním impulsem?
To byla zásluha mého syna, který se o motorky intenzivně zajímal, byl to jeho život. A vlastně kvůli němu jsem se do toho dal.
Děláte motocykly pro děti, vodí k vám tedy tatínkové syny nebo spíš synové tatínky?
Záleží, které oči se rozzáří. Jednou jsou to ty menší, jindy ty větší. To je pokaždé jiné.
Kde jezdí vaše motorky?
Jezdí hlavně ve světě, například v Anglii. V současné době nám ale ekonomická situace příliš nenahrává, protože hračka za desetitisíce korun je to poslední, co si koupíte.
Co vás čeká dál?
Je spousta dalších věcí, kterým se musíme věnovat. Další technologie, které musíme vyvinout. Už teď máme práci na další tři roky dopředu. Chceme také prorazit na americkém trhu.
Jak dlouho se živíte tkaním a paličkováním?
Začala jsem hned po revoluci, když moje dcera byla malá. Bude to téměř dvacet let.
Jak se vůbec stane, že se někdo začne živit něčím, co většina lidí má pouze jako koníček?
To je velice jednoduché, když máte tři děti. Rozhodla jsem se, že se jim budu věnovat, budu s nimi doma, nebudu mít problémy s prázdninami a současně do rodiny přinesu i nějakou korunu. To rozhodnutí samozřejmě zrálo postupně a také mu nahrávala tehdejší doba. Kdybych dnes začínala s tím, co jsem tehdy uměla, tak nemám šanci.
Pro většinu lidí je paličkování spojeno s folklórem. Jak jde dnes něco folklórního na odbyt?
Kdybych se dneska měla živit tradičními krajkami na kroje, vláčkovými krajkami a podobně, tak se nemohu uživit. Musela jsem si najít novou cestu. V moderní krajce je velký vývoj, jsou tam obrovské možnosti a já ji přizpůsobuji dnešní době.
Jak vaše živnost vůbec funguje? Nabízíte již vyrobené zboží nebo za vámi chodí lidé s konkrétní představou, kterou pak realizujete?
Jsou obě možnosti. V první řadě musím něco vymyslet a vytvořit, abych ukázala, co dělám a co je možné, a lidé si buď vyberou z toho, co jim nabídnu, nebo přijdou s vlastním nápadem. Dnes už to docela umím, ale hlavně se musím vžít do role druhého člověka a společně vymyslíme, co mu bude slušet. Už jsem se naučila neříkat „Nejde to,“ vždycky říkám „Zkusím to.“
Uvažovala jste o otevření vlastního obchodu?
Mám jen dvě ruce a ty neuživí vlastní obchůdek. Bohužel s butiky mám špatnou zkušenost, několikrát se mi stalo, že se obchod zavřel a přišla jsem o zboží i o peníze. Takže postupem času jsem přišla na to, že věci musím vymyslet, udělat, vytvořit a pak v sobotu vyjet na nějaké dobové trhy, kde přímo na ulici svoje zboží nabízím.
Vaše práce je tedy časově hodně náročná.
Když ji chci dělat kvalitně, musím to nahnat jedině odpracovanými hodinami. Nejde o to mít volné víkendy, ale sedět a dělat. To, že jsou moje věci náročné na čas, se samozřejmě také odráží v jejich ceně, ale já vždycky říkám: „To nemáte na jednu sezónu, ale na deset, dvacet let.“ Navíc dnes se mi už vrací to, že jsem do té práce dala kus sebe. Vrací se ke mně zákazníci, kteří byli spokojení. Skvělým zážitkem je, když u vás lidé najdou něco, co jim vyhovuje a jinde to najít nemohli.
