Co jsou rodinné konstelaceRodinné konstelace se již dostaly do povědomí jako uznávaný a respektovaný terapeutický nástroj. Jsou metodou rozvoje osobnosti a sebepoznávání, která umožňuje názorně ukázat a pocítit souvislosti a vztahy mezi členy rodiny, případně členy širších systémů. Rodinné konstelace zavedl německý psychoterapeut Bert Hellinger (*1925), který ovlivněn fenomenologií tuto metodu vyvinul v osmdesátých a devadesátých letech minulého století.
Pomocí konstelací lze odkrýt příčiny mnoha problémů, ať jde o nesoulad v rodině, partnerské neshody, nezvladatelné chování dětí, potíže na pracovišti či zdravotní problémy.

Podle základních informací vím, že se tímto způsobem dají řešit neshody v rodině, v partnerských vztazích, ale i problémy v práci či zdravotní potíže.

V místnosti se sešlo dvanáct lidí různého věku, z 90 procent ženy. Konstelace povede zkušený kouč a terapeut Martin Skalička, který působí v Českých Budějovicích a v Praze. Na začátek se všichni představují, konstelatér stručně popisuje tuto metodu, uvolňujeme se krátkou řízenou meditací a poté jdeme na věc.

Se svým problémem jako první přichází žena ve středním věku. Konstelatérovi popisuje, že jí život neustále komplikuje úzkost, strach, pocity viny a selhání, má kvůli tomu i zdravotní potíže. Sama nezná jejich příčinu a chce je pomocí konstelací odstranit. Konstelatér jí položí pár doplňujících otázek a poté ji požádá, aby si z nás přítomných vybrala zástupce za sebe, za svého otce a matku.

Žena si jako zástupce za sebe vybírá mě. Jsem zvědavá, co se bude dít, tuším, že jsem v příběhu dostala hlavní roli. Pak nás rozmisťuje jednoho po druhém po místnosti. Když je hotová, Martin Skalička přichází s prvním pokynem. „Následujte své vnitřní pohyby," říká a konstelace začíná.

Rodinné konstelace.V tu chvíli se mi rozbuší srdce na maximální obrátky a cítím ho bít téměř v krku, rozbolí mě žaludek, roztřesou ruce, je mi zima, cítím hrozný strach. Intuitivně se trochu přikrčím. Zatímco prožívám tento velmi nepříjemný stav, rozumem dokážu oddělit tyto pocity od své vlastní osoby, zkrátka ačkoli jsou tyto pocity velmi silné, vím, že jsou cizí, že nejsou moje. Jasně dokážu  rozpoznat, že doslova stojím v kůži paní, která si mě vybrala jako svou zástupkyni. Probleskne mi hlavou lítost nad tím, že se musí takhle hrozně cítit trvale každý den. Já sama jsem totiž v životě takovou úzkost ještě nezažila.

Konstelatér mě vyzve, abych vyjádřila své pocity a poté, abych se podívala na ostatní osoby. Jen co zvednu hlavu směrem k zástupci otce, vím, že problém je tady. Nedokážu o něj ani zavadit pohledem, natož se mu zadívat zpříma do očí. Vnímám ho jako arogantního, autoritativního tyrana. Mám z něj strach, který se zvolna proměňuje v obrovský vztek až nenávist.

V konstelaci, jak ji konstelatér řídí, se postupně zobrazuje, že „můj otec" měl rovněž autoritativního rodiče, s nímž nevycházel, své problémy si vzájemně nevyřešili, a tak celé toto schéma přešlo na mě.

Příklady z praxeŽena toužící 
po funkčním vztahu
Mladá žena nebyla schopna vydržet dlouho ve vztahu, vždy odcházela, vždy se „něco" stalo. Trápilo ji to, protože chtěla založit rodinu, chtěla vybudovat dlouhodobý funkční vztah. V konstelaci se postavila nejprve vedle otce a poté vedle jeho velké lásky, kterou mu nebylo dovoleno si vzít. Tím, že se postavila na jejich místo, jakoby se podvědomě rozhodla s nimi sdílet jejich osud. V jejím životě tento postoj mohl znamenat: „nemůžeš být s tím, koho miluješ, nevydrží to". Konstelace jí pomohla najít své správné místo v rodinném systému a potom se mohly věci v jejích vztazích pohnout kupředu.

Muž stále bojující proti svým šéfům
Ať nastoupil, kam nastoupil, vždy se dostal do konfliktu s nadřízeným a ze zaměstnání musel odejít. Jeho interpretace celé situace byla, že má smůlu na šéfy, kteří po něm jdou, nebo že jsou hloupí a neschopní a on je nemůže respektovat. Po třetí podobné zkušenosti přišel na konstelace. Konstelace ukázala, že všechny jeho vztahy s autoritou jsou poznamenány jeho vztahem k otci. Pro toho nikdy nebyl dost dobrý, dost šikovný a schopný a jeho reakcí byla vzpoura a boj proti otcovu postoji vůči němu. Každý z nadřízených mu pak jen zrcadlil tu část, která mu připomínala jeho otce, a on proti ní bojoval. Konstelace mu ukázala cestu k otci a cestu k přijetí sebe sama. S otcem za zády, a ne v konfliktu s ním, se mu dnes jde životem lépe.

Když se dozvídám, že vlastně nesu břemeno svých rodičů a že ve skutečnosti není moje, začíná mi být o něco lépe. Do ruky dostávám polštář znázorňující toto břemeno, který mám předat zpět otci. Už jej nevnímám jako zlého tyrana, ale jako člověka, který se musel prát se svým osudem. „Líp jsem to neuměl," říká mi měkce větu, kterou napovídá konstelatér. Stojí mě dost úsilí předat břímě, zastoupené rekvizitou v podobě polštáře, s pokorou, ale když to udělám, velmi se mi uleví. Všechny nepříjemné symptomy z těla odcházejí a já cítím smíření.

V tomto okamžiku mě vedoucí konstelace vyzývá, abych předala roli ženě, kterou zastupuji. Mám odpracováno, pomyslím si. Podám jí ruce, obejmeme se, načež si můžu z role vystoupit. Dělá se to tak, že vědomě udělám krok „ven", jakoby se opráším, a odcházím z prostoru herců k přihlížejícím. Náhle jsem to zase já, Daniela Procházková, ve své vlastní kůži.

Kdyby po mně chtěl někdo racionální vysvětlení, jak to  funguje a jak je možné cítit se jako v kůži někoho cizího, nedokážu mu vyhovět. Rozumem to uchopit nelze a těžko se to popisuje slovy. V konstelacích hrají hlavní úlohu pocity a intuice, naopak rozum a myšlení stojí stranou.

Zhruba hodinová konstelace ještě chvilku pokračuje – do doby než důležité sdělení, které jsme „odehráli", vstřebá hlavní aktérka, a pak úspěšně končí.

„Zápletky a vlivy z rodinného systému si neseme s sebou do života a aniž to tušíme, náš život mohou zásadně ovlivnit v mnoha oblastech," vysvětluje Martin Skalička, který se věnuje nejen rodinným konstelacím, ale také terapeutické práci s jednotlivci a skupinami. „Způsob jakým přistupujeme k partnerům, k dětem, k penězům, k práci a hlavně sami k sobě, může být výrazně formován energií, kterou si neseme z rodinného systému a nevědomě ji žijeme," dodává terapeut s tím, že rodinné konstelace nám pomohou tyto skryté tendence odhalit a vstoupit pak do života plněji a svobodněji. V našich životech nás neovlivňují jen rodiče a sourozenci, ale mnohdy také vzdálenější příbuzní nebo lidé nějak spjatí s rodinou. Zvlášť velký význam mívají „černé ovce" rodiny a ti členové, kteří byli z vědomí rodiny vytěsněni nebo se na ně zapomnělo.

To jsem v dalším příběhu rovněž zažila na vlastní kůži. Mladá žena si přála sblížit se se svou rodinou a hlavně s otcem. V její konstelaci se ukázalo, že všichni členové rodiny jsou negativně ovlivňováni bolestí, kterou rodičům způsobil samovolný potrat jejich druhého dítěte. Ačkoli chtěli tragickou událost z paměti vytěsnit, neuvědomili si, že do jejich rodiny nenarozené dítě přesto patří. V jeho kůži jsem se ocitla já.

Rodinné konstelace.Ležela jsem na zemi bez možnosti se pohnout. Cítila jsem velkou touhu žít a lítost nad tím, že mi to není umožněno. Po tvářích mi steklo pár slz. Přišla ke mně maminka, láskyplně se nade mnou sklonila a bylo jasné, že ji nezajímá nikdo jiný z rodiny než právě já,  nenarozené dítě. Její láska, kterou zástupkyně v této roli dokázala vyjádřit krásným měkkým pohledem, jemným hlazením po vlasech a objetím, mě nasytila stejně jako podpora mého otce, kterou stačilo vyjádřit pouhým položením jeho rukou na má záda. Můj smutek se rozplynul. I matka a otec se museli se svou bolestí smířit, aby pak mohli pozornost věnovat svým živým dětem. Pod vedením konstelatéra se nad tímto obrazem dokázala celá rodina stmelit a předčasně zemřelého člena rodiny přijmout mezi sebe.

Ostatně, stěžejní zjištění o smrti mi umožnila jedna z dalších konstelací. Zástupci totiž nemusejí zastávat jen role lidí, jako je matka, otec, sourozenec či partner, ale také elementů. Já jsem se dostala do role samotné Smrti.

A jaká tedy je Zubatá? Ještě než jsem vstoupila do její „kůže", očekávala jsem zlou pohrdající nenávistnou babici. Ale strašně jsem se mýlila. V příběhu dotyčné konstelace, jak se ve finále ukázalo, způsobila právě smrt (milovaného dědečka – hlavy rodiny) rozkol mezi členy rodiny. V roli Smrti jsem ale cítila naprostou přirozenost tohoto elementu v životě. S lidmi, kteří se velmi báli pohlédnout mi do očí, jsem soucítila, bylo mi jich líto a přála jsem si, aby tento zbytečný strach opustili. Když pak dokázali situaci přijmout, získali novou energii do života.

Konstelace trvaly celý den a byly pro mě zajímavou exkurzí pod povrch do hlubin lidského života. Na vlastní kůži jsem prožila, jak moc nás ovlivňují věci, o kterých ani třeba netušíme, že existují.  Problémy mohou mít kořeny hluboko v našem podvědomí a daleko v naší osobní či rodinné minulosti. Odnesla jsem si poznání, že svým trápením je potřeba postavit se čelem a nečekat, že problémy samy jednou zmizí. Když už ne kvůli sobě samým, dělejme to pro své děti, aby v budoucnu nemusely nosit naše břemena.