Vařím rád, často a snad i trochu dobře. Když nemám hlad, vařím pro rodinu, kamarády nebo jednu milou dívku, když nemá hlad nikdo z nich, vařím a tloustnu. Jsem typický „foodie" (z anglického food – jídlo), což je termín, který označuje amatérské nadšence, kteří prostě stojí 
u plotny častěji, než je normální.

Šance vyzkoušet si jeden den vařit v restauraci Olivier v Českých Budějovicích byla nejen lákavou pracovní příležitostí, ale také unikátní možností pochopit, jak funguje kuchyně jedné z nejlepších restaurací ve městě.

V 7.30 hodin jsem se hlásil plný nadšeného očekávání u šéfkuchaře Roberta Buriana. Postupně přicházeli další kuchaři, Martin, Vašek a francouzský sympaťák Tiba, který se stal na většinu dopoledne mým průvodcem a dvorním rádcem. On sám se učil od michelinského kuchaře. A teď měl učit mě. Je to skoro to samé, jako chodit na hodiny zpěvu k Justinu Timberlakeovi nebo Karlu Gottovi.

„Nejdůležitější jsou přípravy," vysvětlil mi Robert Burian hned na začátku. Na dobře viditelném místě od rána visí papír, na kterém jsou rozděleny kuchařům všechny přípravné práce, i když jde na první pohled o banální práce, jako je třeba krájení cibule a česneku. Vše musí být připraveno včas, na dodělávání v plném provozu není čas. To jsem měl ostatně brzy zjistit.

Redaktor Deníku si vyzkoušel práci kuchaře.Dostal jsem elegantní rondon a týmovou zástěrku. Utěrku jsem si, jako doma, přehodil ležérně přes rameno. Viděl jsem to v jednom pořadu o vaření 
a děsně se mi to líbilo. „Nene," upozorňuje mě hned Tiba. „Utěrku si dej za zástěru k pasu, tam jí máš kdykoliv po ruce 
a nemůže ti spadnout," vysvětluje.

Fasuji nůž, který je mnohem ostřejší než šéfredaktor, 
a pouštíme se s Tibou do cibule, mrkve a celeru. Krájím v celkem slušném rytmu a Tiba mě s lehkým úsměvem pozoruje. „Musíš mít prsty ohnuté od nože," radí mi 
a ukazuje, jak klouby před posledním článkem prstů brání noži amputovat mi ukazováček.

Pak se sám pouští do práce. Pokud se dá říci, že krájím poklusem, Tiba sprintuje jako Usain Bolt. „No jo no, jsem zvědavý, jak by ti to šlo nad klávesnicí kamaráde," uklidňuji sám sebe. Koneckonců, není to závod, v kuchyni jsme všichni na jedné lodi.

Neustále spolu všichni mluví. Komunikace je v moderní kuchyni základ. „Je to v podstatě systém povelů, otázek 
a odpovědí. Dělám, nedělám, stíhám, nestíhám. Pořád musíme vědět, co kdo dělá a pracovat dohromady," klade mi na vzrušením bušící srdce Robert Burian, když je mrkev, celer i cibule předpisově nakrájená.

Jeho sotva znatelný úsměv mě měl varovat. Zaplaven pýchou z dobře odvedené práce jsem ho však přehlédl a poslušně odkráčel.

Rybu jsem nikdy nefiletoval. Když mi Robert Burian ukazoval, jak na to, hltal jsem očima každý jeho pohyb. Hltal jsem málo. „Rybu musíte očistit od šupin, potom podél páteře  na obou stranách naříznout od ocasu k hlavě, seříznout okolo hlavy a potom přes žebra dolů tak, aby ve filetu nezůstala kost.

V tu chvíli jsem koukal úplně stejně jako vykuchaný mořský vlk. Šéfkuchaři trvalo filetování jednoho kousku zhruba půl minuty, ale rozhodně se mu nepodařilo přesvědčit mě, že je to snadné. Po pár minutách mám šupiny ve vlasech a soustředěně nechám filetovací nůž proplout rybou. „No ty.....," proletí mi hlavou, když vidím, co jsem právě udělal. „Jako filetář bych byl hodně drahý brigádník," říkám Martinovi, který mě přišel podpořit.

V jeho úsměvu nevidím žádnou přetvářku, naopak, povzbudivé přikývnutí. Byť dělám, co mohu, filety z prvního vlka jsou jen ze dvou třetin tak velké jako šéfovy vzorové. Vypiji maličkou kávu a zkouším to znovu. K mému nemalému potěšení se mi daří oddělovat od kosti stále více a více masa. Na posledních pár kousků jsem už hrdý a s lehce pokrčeným obočím a se samozřejmým úsměvem hlásím: „Hotovo!"

Redaktor Deníku si vyzkoušel práci kuchaře.

V době oběda začala ta pravá zábava. Kuchyně, to nejsou taneční. Žádné promiň, pozor, omlouvám se. Pochopil jsem, že teď už je to jeden za všechny, všichni za jednoho. Každý přesně věděl, co má dělat a na zaučování brigádníka nebyl čas. 
A tak se brigádník začal zaučovat sám. „Dvakrát cibulačka," hlásí Martin další objednávku. „Dávám," vykřiknu dříve, než si vlastně uvědomím, co dělám.

Takhle to jde ještě chvíli, než zaslechnu: „Jedno risotto." Vidím v kastrolu probublávat na olivovém oleji základ ze šalotky, česneku a pravých hřibů. Mezi výkřiky mých jednodenních kolegů slyším v tu chvíli zřetelný hlas. „Tadeášiiiii, Tadeášiiii, tak co? Jsi chlap?"

A dřív, než jsem si řekl, že tohle tedy rozhodně není nejlepší nápad a svůj čin si ještě rozmyslel, jsem v jedné ruce svíral držadlo rendlíku a druhou začal směs něžně míchat. „Dej si tam tři lžíce rýže a míchej, aby byla rovnoměrně uvařená," radí mi Martin.

Po chvilce oba ochutnáváme a já velmi drze poznamenám, že je to možná trochu málo slané. Místo rány pěstí na můj obličej dopadne do risotta špetka soli, znamenající veliké vnitřní vítězství pro mé chuťové buňky. Italskou klasiku jsem doladil kouskem másla a parmezánem, už mimo plotnu, samozřejmě. „Dobrý, mohlo by být trochu pevnější, ale je to 
v pohodě," hodnotí Robert Burian a když servis odnáší talíř zákazníkům, mám pocit, že jsem zdolal Everest.

Vyzkoušel jsem si i prezentaci mořského vlka s polentou a mrkvovým pyré a obědovou směnu vůbec zakončil ve slušné formě. Ještě minutu před půl osmou jsem měl strach, minutu po půl třetí, když jsem svlékal rondon a odcházel z kuchyně, bych se nejraději sprintem vrátil zpět. „Dobrá práce, zase někdy přijď, když budeš chtít," loučili se se mnou skvělí kuchaři a milí kluci od Oliviera. A já se dmul pýchou jako prvňák, protože jsem na vlastní kůži nebyl jeden den koulí u nohy profesionálům, ale opravdovým kuchařem.