Venkovních hobby nemá málo, takže na čerstvém vzduchu je mimo práce na zahradě a kolem domu často. Kromě rybaření vyráží ven s detektorem kovů nebo sbírat vltavíny. V mládí tomu bylo jinak.

Vojtěchova rodná ves je už 60 let pod vodou. Je totiž jedním z nemnoha narozených v Dolní Vltavici, kterou zalilo „české moře“ – Lipno. Rodině nezbývalo než se odstěhovat k babičce a dědovi do Brloha a postavit dům. Od druhé třídy tam Vojtěch chodil do školy a v českokrumlovské „hudebce“ foukal na štěbenec. A klarinet ho provázel i v dospělosti.

Ač se v Jihostroji Velešín vyučil strojním zámečníkem, tohoto řemesla se nedržel. „Na exkurzi v Aero Vodochody, pro něž se v Jihostroji vyráběly součástky, mě nadchla letadla,“ vzpomíná Vojtěch, jak se tehdy rozhodl pro jinou budoucnost. Po vyučení se dva roky připravoval na Vyšším leteckém učilišti v Košicích na kariéru leteckého dispečera. Musel si osvojit řízení leteckého provozu, leteckou navigaci, ruštinu a angličtinu. Těšil se, že z řídicí věže bude navádět letadla ke startu do oblak i k návratu do pozemské reality. Ideálně v Plané u Českých Budějovic. Ale sny, někdy i reálné, občas nevyjdou. I u Vojtěcha se vše zvrtlo. „Nebyla volná místa. Tak jsem se rozhodl pro civil. Vojnu jsem měl tímto za sebou.“

Košice se však Vojtěchovi na příští více než čtvrtstoletí staly domovem a Východoslovenské strojírny matkou živitelkou. I on se stal živitelem, když se oženil se svou osudovou láskou, s níž randil už na učilišti, a narodili se jim dva chlapci. Po studiu průmyslovky při zaměstnání velel na stavbách 50 lidem. „Rodina u mě byla vždy na prvním místě. Ale měl jsem i koníčky. Za strojírny jsem hrál druhou ligu ve stolním tenise a na klarinet v městském orchestru.“ Ale aby kvůli svým zálibám nepromeškal dětství synů, ping-pongu zanechal.

NOVÉ ZAČÁTKY

S orchestrem, v němž působil s profíky, se Vojtěch podíval do světa. Čtyřicetičlenné těleso s 20 mažoretkami vyráželo pravidelně na Ukrajinu či do Debrecínu. „Karneval květů v Maďarsku byl jediným takovým festivalem v Evropě. Přijížděli sem lidé z celého světa, byla to velká sláva a krása,“ přibližuje minulost.

Štěstí však netrvalo do skonání věků. Po smrti manželky v roce 1984 se už neoženil. Po sametové revoluci podnikal a po rozdělení republiky se vrátil s mladším synem na jih Čech. Starší se na východě oženil a zůstal. „Mám pocit, že mě život vždy někam popostrčil. Sám bych to neudělal lépe,“ rekapituluje penzista.

Pstruhařem je dvaapadesát let. „Beru jen pstruha duhového, který není českou domácí rybou, a potočního, tedy našeho, vždycky pustím,“ konstatuje Vojtěch. „Když jsme chodili s pejskem ve dvou, bylo rybaření a další aktivity mnohem víc naplňující. Prvního staforda Rockyho jsem měl patnáct let, než umřel na leukemii, druhého Indiho deset. Před pár měsíci jsme se s ním rozloučili kvůli nádoru na mozku. Dalšího psího kamaráda už nechci, jejich odchod je pro mě velmi bolestný.“

HLEDAČ POKLADŮ

Teď už musí Vojtěch vyrážet nejen na ryby sám. S detektorem se vydává do míst, kde se „odjakživa“ pohybovali lidé, kudy procházeli. „To znamená okolo Vltavy, Malše, po srázech u Zlaté Koruny. Dají se občas najít i drobnosti po Keltech. Já nejraději chodím po lese. Před deseti lety mě vyzval soused, abych šel s ním, že jeho otec po operaci nemůže, a detektor mi půjčil. Hned mě to chytlo! První nalezenou věcí byl stříbrňák na Brložsku, který není cenný, ale pro mě to byl poklad. Můj přístroj objeví kovové předměty do dvaceti centimetrů pod povrchem. Jsou to maličkosti. Deseti, dvacetikrejcárky, koruna, dvoukoruna. Také jsem našel stříbrnou medaili Karla I. za statečnost a dvě bronzová vyznamenání. Nejcennější je pro mě deseticentimetrové křesadlo v podobě pejska. Myslel jsem, že je to nějaký krám.“

A co s nalezenými drobáky dál? „Na internetu se ponořím do katalogu, abych zjistil, jakou měl peníz cenu, kdo ho razil a podobně. Přitom se dozvím i další souvislosti z historie.“ Nabývání nových informací je pro Vojtěcha Pártla důležité i při četbě kriminálek, detektivek. „Třeba v jedné ze starého Říma jsem se například dozvěděl, kdo byl cenzor.“

KOSMICKÉ SKLO

Tmavě zelené zvrásněné sklo vypadající v hlíně jako špinavý kámen. „Baví mě hledat vltavíny, minulý týden jsem na poli našel dva. I když nepoško-zené jsou jedině ty z hloubky, nikdy nebudu kopat. Nesmí se to. Některé kousky prodám na šperky, aby také někoho potěšily, protože když leží v zemi, nikomu radost neudělají,“ míní Vojtěch Pártl, který v sobotu oslaví 72. narozeniny. Tak mnoho pěkných úlovků!