Štafeta Deníku se předává podobně jako na lehkoatletických oválech štafetový kolík. Tentokrát odMichaela Cwacha, který hraje v muzice Blaťáckého souboru Ševětín, přebírá štafetuTaťjana Šeráková.Ta pracuje v Diecézní charitě České Budějovice v poradně pro cizince a migranty a mimo jiné Michaelu Cwachovi pomáhala jako Čechoameričanovi při jeho usazování se ve vlasti předků.

Kolika lidem přibližně pomáhá poradna pro cizince při diecézní charitě?
Je to různé. Dnes například (pondělí 23. října pozn. red.) je objednáno pět lidí. Někteří jsou tu jednorázově, někteří opakovaně. Potřebují zatelefonovat, najít si práci nebo ubytování a podobně.

Co je nejčastější problém, který s klienty řešíte?
Nejčastěji asi řešíme práci pro cizince s trvalým pobytem a ubytování. Děláme ale všechno možné, chodíme do terénu, na úřady, provázíme cizince a pomáháme jim.

Velkým problémem našich klientů je ale to, že mají strašně nízké sebevědomí. Je jim těžko v cizí zemi, bojí se vystupovat na veřejnosti a mají potíže s češtinou.

Je ta obava z okolí hodně ovlivněna znalostí či neznalostí češtiny?
Jazykem je to ovlivněno také, ale v první řadě je problém to, že cizinci nejsou ve své zemi a neznají svá práva. Znají jenom povinnosti. Mít zdravotní a sociální pojištění a na účtu tolik peněz, aby dostali povolení k trvalému pobytu. Málokterý klient ale zná i svá práva. Radši si česky řečeno „nevyskakují". Jsou, jak praví ruské přísloví: „Tišší než voda a nižší než tráva". Snažíme se mimo jiné klienty povzbudit. Jsou to často vysokoškolsky vzdělaní lidé a nevěří tomu, že mohou pracovat ve svém oboru, že si mohou nechat uznat vzdělání. I v tom se jim snažíme pomoci.

Kolika jazyky mluví cizinci, kterým diecézní charita nabízí pomoc?
Mluví ukrajinsky, rusky, někdy rumunsky, slovensky, polsky, anglicky, lotyšsky, litevsky. Cizinci z východních zemí většinou umí rusky nebo se v charitě domluví anglicky. Máme ale zajištěné i překladatele. Když mluví klient jen rumunsky, musíme pozvat překladatele.

Pomáháte klientům s češtinou?
V charitě máme kurzy českého jazyka pro dospělé a pro děti. Vedou je naše milé dámy, dobrovolnice, učitelky v důchodu. Jsou to skvostné ženy. Máme v týdnu dva kurzy pro dospělé a dva kurzy pro mládež.

Pořádáte i další akce, aby se cizinci lépe sžili s českým prostředím?
Pořádáme například multikulturní akce. Jezdíme s klienty na výlety. Podařilo se nám získat peníze na to, aby mohli jet na Dívčí kámen nebo na Medvědí stezku na Šumavě. Jedou přitom i Češi dobrovolníci. Naše překladatelka, která mimochodem udělala charitě příznivou cenu pro naše cizince, se zase účastní našich multikulturních akcí.

Měli jsme také v květnu koncert pro klienty k výročí 20 let úmrtí Bulata Okudžawy, to byla nádherná akce.

Vaše křestní jméno naznačuje, že nepocházíte z Čech. Jak jste dříve znala Českou republiku nebo Československo a za jakých okolností jste sem přišla?
Pocházím z Kazachstánu. Narodila jsem se tam a vyrůstala. Je to krásná, nádherná, velká zem. Jiná kultura, jiný svět, step. Československo jsem znala ze školy a od svého táty. Prošel válkou, byl zajat a tři roky byl v Buchenwaldu. Když utekl, založil partyzánský oddíl u Prahy a trochu uměl česky. No a mě teď osud hodil sem. V roce 1995 jsem za šílené peníze koupila turistický voucher, který mně a rodině umožnil jet do České republiky, do Českých Budějovic. A od roku 1995 žiju v České republice. Pracovala jsem nejdříve jako uklízečka, pak jsem měla i vlastní s. r. o. A v roce 2007 mi ředitelka diecézní charity paní Michaela Čermáková dala šanci pracovat v charitě. Naší paní ředitelce za to patří můj velký dík.

Je to výhoda ve vaší práci, že jste z ciziny?
Výhoda při mé práci je to v tom, že mám své zkušenosti, něčím jsem prošla. Charita navíc pomáhala i mně. Ten samý rok, co otevřeli poradnu pro cizince, jsem sama byla klientem. Rozumím proto starostem cizinců. Možná jsou potom otevřenější. Asi nám více věří. I když mohu pochválit i svou kolegyni. Michaela Dušková je vynikající holčina, má cit, porozumění a ochotu profesionálně pomáhat klientům.

Jsou Češi vstřícní k cizincům?
Jednu dobu to bylo tak, že byli vstřícní. Ale s krizí přišla situace, že jsou zmanipulovaní televizí a dalšími médii a že jsou proti cizincům. Mají pocit, že jim cizinci odebírají pracovní místa a mně je to líto. Každý člověk by měl mít šanci žít tam, kde se mu líbí, pokud je tam užitečný. Ne, aby tady sedl na úřad práce a na sociálku. Mám na mysli slušné lidi, pracovité a zvlášť, pokud s sebou vezou děti, pro tenhle stát je to také dobře. Mít početnější mladou generaci.

Charita ale pečuje právě o děti i v cizině…
Jsem vedoucí projektu Adopce na dálku. V Bělorusku je to zhruba přes sto dětí a v Africe také přes sto dětí. Když přijedu do Běloruska, je smutné, jak tam lidé žijí, jak jsou zklamaní, zničení, bojí se o tom mluvit.

A vy sama se v současnosti cítíte v České republice jako na návštěvě, nebo jako doma?
Cítím se tu doma. Bratr žije v Německu, sestra na Sibiři, rodiče už nežijí a já mám tady s sebou děti a vytvořila jsem si nový domov tady.

Příští týden ve středu bude ve Štafetě Českobudějovického deníku na otázky odpovídat ředitelka Diecézní charity České Budějovice Michaela Čermáková.