close Logo Deník na návštěvě. info Zdroj: Deník zoom_in

Firma, jejíž výrobky se najdou dobře viditelné nejen v jižních Čechách. To byla Šamotka Zliv, fungovala téměř 130 let a proslavila se třeba žáruvzdornými cihlami. Továrnu představíme v seriálu Deník na návštěvě, tentokrát věnovanému Zlivi. Fabriku postavili Schwarzenbergové v letech 1884 – 1885, v dobách rozkvětu zaměstnávala celé rodiny ze Zlivi i okolí, ale k 31. prosinci 2020 ukončila výrobu kvůli poklesu zájmu o žáruvzdorné zboží.

Pro časopis Zlivan zavzpomínaly před časem na práci v Šamotce Marie Kocourková a Růžena Peiskerová. Marie Kocourková začala v Šamotce pracovat jako lisařka 1. července 1952, bylo jí 15 let. „Můj tatínek tu dělal, topil. Když jsem dodělala školu, nevím, kde to tu vyjednal, ale řeklo se, že sem půjdu. Tak jsem se sem dostala. No a co vám budu povídat. Hrůza. Výroba byla ruční. Taťkovi jsem tehdy říkala, že déle než týden tu nebudu. Každý den, když jsem jela domů na kole, tak jsem plakala a říkala, že tu déle nebudu. A nakonec jsem tu zůstala až do důchodu, čtyřicet let,“ vylíčila své počátky ve firmě Marie Kocourková. Růžena Peiskarová přišla do továrny po dvou mateřských dovolených. „Nastoupila jsem na třídění. Cihly jsme dávali na palety. Norma byla šest vozů, vůz měl dvacet dva metráků,“ poukázala na velkou dřinu i Růžena Peiskarová a dodala, že v Šamotce jich z rodiny dělalo celkem osm.

Speciální výroba vyžadovala i speciální oblečení. Například u lisů, kde se hmota v připraveném tvaru dotvářela do požadované podoby, to byly šatové zástěry a montérky. Na třídění měli zvláštní rukavice. Protože cihly pálily, tak byly vyrobené z kůže, řemenů. „Boty byly s kovovou špičkou aby, když nám něco padlo na nohy, tak aby to nebolelo. Ale kolikrát jsme měli zlámané prsty, nehty nám slezly, jak jsme se bouchly,“ popsala nelehké podmínky Růžena Peiskarová. Zlivi ale Šamotka přinesla v 19. století větší železniční stanici a zaměstnání, ve 20. století tu byla školka, škola, lékař a bydlení, takže místní ani při těžké práci nehledali zaměstnání jinde, shodují se pamětníci.

Továrna od počátku nabízela celou řadu cihlářských výrobků. Vlastní výroba začala v roce 1886 (zhruba 500 zaměstnanců, z toho 80 žen). Vyrábělo se třeba kamnářské zboží – kachle a podobně, ale i cihly. Jedna z prvních velkých zakázek byla pro budované nádraží ve Veselí nad Lužnicí. V letech 1896 – 97 byly dodány dva miliony kusů cihel pro stavbu vídeňské městské dráhy. Tři sta vagonů šamotek šlo pro vysoké pece v Králově Dvoře. Další byly dodávány do Kladna, Schwechatu, Uher. Vyváželo se do několika zemí Evropy, Asie a Jižní Ameriky.

Továrna v průběhu let měnila majitele i rozsah produkce. Poslední velká změna přišla v roce 1997, kdy ji od Calofrigu Borovany koupil německý podnik Schiedel. Bohužel to bylo nečekaně smutné finále. Nástupem Schiedelu přišly velké investice a ubylo fyzické dřiny. Pokles ocelářské výroby po roce 1989 znamenal orientaci na komínové systémy. Těch se v roce 1998 vyrobilo 825 000 metrů, v roce 2014 už ale jen 28 000 metrů. K 31. prosinci 2020 tak byla výroba ve firmě ukončena.

Mezi poslední zaměstnance v areálu dnes patří Jana Kocourková. „Po gymplu jsem dělala počítače. Do firmy koupili počítač a hledali někoho k tomu. Byla to taková souhra náhod, kdy mě přesvědčili, ať sem nastoupím, i když to nebyl můj plán,“ popsala svou cestu do podniku. A připojila, že babička jí vždycky říkala: „Uč se, protože když se nebudeš učit, skončíš v Šamotce.“ „V paměti mám obraz, který jsem tehdy jako dítě viděla, kde je babička, jak tlačí vozík. Moje představa Šamotky byla tedy taková, že tady budu tlačit vozíky a hodně se nadřu, proto jsem nikdy neměla ambice sem jít,“ uvedla Jana Kourková, která je v továrně skoro 35 let – oblíbila si ji. „Mám ráda stroje, výrobu keramiky, přišlo mi to úžasné. Fascinuje mě to a i lidi. Cítím k nim obdiv, protože se tu opravdu nadřeli,“ ocenila své kolegy i pracoviště. Janě Kocourkové také redakce děkuje za spolupráci při vzniku textu.

Areál proslulé Šamotky lze na okraji Zlivi zatím stále vidět, i když už se z komínů pecí nekouří.