Jak jste se k vaší profesi dostali?

Aleš Pida: Co mi říkali rodiče, tak jsem strojvedoucím chtěl být od tří let. Tak nějak jsem si za tím celý život šel. V Českých Velenicích jsem v letech 1981-1984 studoval na strojvedoucího a 15. prosince 1984 jsem v Budějovicích nastoupil jako kandidát strojvedoucího. Rok jsem byl na dílně, pak jsem rok a půl jezdil jako pomocník strojvedoucího. V červnu roku 1987 jsem udělal zkoušky a od té doby pracuji u Českých drah coby strojvedoucí. Pak jsem šel na vojnu, kde jsem dělal strojvedoucího u železničního vojska. V roce 1989 jsem se vrátil a pak jsem se stal univerzálním strojvedoucím.

Václav Pida: Já jsem chtěl být od malička také nádražákem. Původně jsem nechtěl být výpravčím, ale strojvedoucím a všechno tomu také nasvědčovalo, tak jsem vystudoval školu v Českých Velenicích. Když jsem pak měl jako strojvedoucí nastoupit, zjistili mi při vstupní prohlídce problémy ze zrakem. Na strojvedoucího ale musí člověk mít velmi dobrý zrak. Tak jsem se rok ještě nějak toulal po jiných zaměstnáních. Jednoho dne zavolali, že se jim uvolnilo místo výpravčího a jestli ho chci. To jsem samozřejmě chtěl. Říkal jsem si, že to zkusím, a teď jsem rád. Myslím si, že je to lepší zaměstnání než strojvedoucí. Strojvedoucí je pořád někde, má dobrodružný život. Já jsem aspoň v teple a nemusím se nikde harcovat. V dubnu 2011 jsem nastoupil k Českým drahám. Tři čtvrtě roku jsem se školil a v září 2011 nás přiřadili ke Správě železniční dopravní cesty. Šestnáctého ledna 2012 jsem udělal poslední zkoušky a 18. ledna jsem sloužil svou první šichtu.

Jiřina Pidová: Já to měla úplně obráceně. Nikdy jsem na dráhu nechtěla, nesnášela jsem to. Nikdy jsem k tomu netíhla. Byla jsem ale dlouho bez práce, tak jsem to zkusila a teď jsem ráda, protože jsem se v tom našla. Hrozně mě to baví, zároveň je to pro mě i koníček. Tu práci miluju, dalo by se říct.

Václav Pida. Typická je pro něj plácačka a červená čepice.

Co vaše zaměstnání obnáší?

Václav Pida: Když to řeknu odborně, tak já vlastně řídím a organizuji drážní dopravu. Sedím ve stanici, sjednávám jízdu vlaku, stavím pro něj cestu, přehazuji výhybky, organizuji posun, protože když přijede vlak do stanice, tak já jsem tam ten nejvyšší. Mám pod sebou lidi a mojí prací je zabezpečit cestu vlaku, aby jel tam, kam má.

Já myslela, že výpravčí je ten pán s červenou čepicí a plácačkou…

Václav Pida: To je. To, co lidé vidí venku, je ale až ta finální část. Předchází tomu tolik úkonů, o kterých člověk ani neví.

Není to celkem riskantní povolání?

Václav Pida: To je. Důležitá je tam zodpovědnost. Ta je obrovská. Výpravčí podle mě udělá chybu jen jednou. A stejně tak i strojvedoucí. Člověk musí třikrát přemýšlet, než vůbec něco udělá.

Co vás na vaší práci baví nejvíc?

Aleš Pida: Kontakt s přírodou. I když se zdá, že tudy jen projíždím, není to tak. Jestli je jaro, léto, podzim, zima, to všechno vnímám. Krajina se totiž pořád mění. Na trase do Prahy jezdí lokomotivy na automatiku, a to pak má člověk víc času koukat na krajinu. Já lokomotivě zadám rychlost a ona si ji udržuje. Samozřejmě že pak sleduji koleje, ale mám i čas koukat po přírodě. Na této trase jsou krásná svítání a západy slunce, které bych jinak nezahlédl. Takže mám s sebou pořád i foťák a vše zaznamenávám.

Václav Pida: Mě baví ta zodpovědnost. To, že dělám důležitou práci, ve které si nemůžu dovolit udělat chybu. Vím, že tuhle práci nemůže dělat jen tak někdo, musí na ni mít hlavu a být také schopný. Když to všechno funguje, tak to dokáže dělat spousta lidí. Nejdůležitější jsou ale mimořádnosti. Když se nějaká taková stane, tak až pak je na tom zaměstnanci vidět, jak je schopný. A to mě na tom baví, že můžu ukázat, co ve mně je.

U které lokomotivy jste si pomyslel: Jo, tak ta je dobrá?

Aleš Pida: Teď u té poslední. Jmenuje se Regiopanter. To je to nejlepší, co zatím přišlo na dráhu.

Já myslela, že budete mít rád právě ty staré lokomotivy?

Aleš Pida: To ani ne. Parní lokomotivy třeba rád nemám. Tam je buď zima, nebo teplo. Já mám rád elektriky, protože tam je relativní čisto a klid. Na těch dieselových lokomotivách, bardotky se jim říkalo, bylo ukrutné sloužit. Když jste měla jet na mašině, která se třásla, 200 kilometrů tam a 200 kilometrů zpátky, tak to bylo hrozné. Fanouškům železnice se to samozřejmě líbilo, ale kdyby tam měli sedět celou šichtu, tak by rychle vychladli.

Všechny možné krásy okolního světa si může na cestách vychutnávat ze svého království, kabiny lokomotivy, strojvedoucí Aleš Pida.

Vzpomenete na nějaký kuriózní zážitek?

Jiřina Pidová: Vezla jsem z Prahy do Budějovic partu asi osmi kluků. Byli to hudebníci a zkoušeli v kupé. Hudba byla slyšet do dvou vozů, tak jsem obešla všechny cestující, jestli náhodou není problém. Všichni ale byli nadšení, stáli v chodbičkách, poslouchali a zpívali. Někteří cestující mi říkali, že bychom to měli dát do programu, zakomponovat to do služeb cestujícím. Že by se jim líbilo, kdyby se občas ve vlacích takový kulturní program konal. (Smích.)

Co je pro vás v práci nejdůležitější?

Jiřina Pidová: Určitě zákaznický servis.

Aleš Pida: Pro srdcaře nádražního je základ, aby byl spokojený cestující. Když to vezmu ze svého hlediska, tak se snažím dohnat zpoždění v rámci předpisů. Když vezu z Budějovic deset minut zpoždění a přijedu do Plzně na čas, pak neznámý cestující vystoupí z vlaku, podívá se na mě a ukáže palec nahoru, cítím hrdost. To je pro mě obrovská pochvala. Je to sice jednou za rok, ale i proto to dělám. Je hodně nespokojených cestujících, najdou se ale i ti spokojení. I vy byste byla spokojená, když nastoupíte do zpožděného vlaku a do cíle přijedete včas. To potom musí řádit strojvedoucí, prsty v tom má ale i výpravčí, který musí dopravu naplánovat tak, abych já projel stanicí co nejrychleji.


Co považujete na drahách za největší přínos?

Aleš Pida: Největším přínos vidím v tom, že se rekonstruují vagony. Přišly nové lokomotivy, protože doposud jsme jezdili na strašně starých lokomotivách. Tratě se opravují a hlavně i zrychlují. Měli jsme lokomotivy, které jezdily 120 kilometrů za hodinu. Dneska už lokomotivy jedou 140 kilometrů za hodinu. Jsou ale i lokomotivy, které dokáží jet 160kilometrovou rychlostí. A ty nejnovější, co mají cíl ve Vídni, jezdí dokonce rychlostí 200 kilometrů za hodinu.

KLÁRA SKÁLOVÁ