Když v pátek přijel z Bechyně, kde žije, do Českého Krumlova na Svatováclavské slavnosti oslavit svůj svátek na pozvání dalšího Vaška, olympionika Chalupy, a jeho kolegy-veslaře Radka Šťovíčka, kteří ho po Vltavě svezli na voru Václav, začal ze sebe okamžitě sypat jednu plaveckou historku za druhou.

„V Krumlově jsem byl naposledy před sedmdesáti lety,“ zavzpomínal. „Plavil jsem se tady sice jen dvakrát, ale všechny krum-lovské šlajsny si moc dobře pamatuju.“

Když mluvil o svých vorařských začátcích, řeč se stočila na rodinu. „Strejda byl nejmladší mezinárodní vrátný (držitel tzv. vrátenského patentu) v Československé republice, zkoušky dělal 29. března 1929,“ vzpomněl si bez zaváhání na přesné datum. „S tím jsem proplul Svatojánské proudy v noci. Při noční plavbě musel být na voru velký oheň, aby bylo vidět na oba břehy.“

Rod Husů pochází z Hladné, která leží na Vltavě asi 10 km pod Týnem nad Vltavou, „Byli jsme kluci od vody, jezdit jsme uměli všichni. Už jako úplně malí jsme podplavávali vory. Kamarád tam jednou zůstal, zamotal se mezi houžve, a já ho naštěstí vytáhl.“

A kde bylo podle něj plavení dřeva nejnebezpečnější? „Nebezpečné bylo všechno, ale nejhorší byl jednoznačně Orlík. To byla střecha a nebyly tam žádné retardéry. Peřej se valí přes vás, tlačí vás sto osmdesát kubíků dřeva, předák se potopí. To byl děs.“