Osobnost kněze Václava Dvořáka z Č. Budějovic patří k těm, které se natrvalo zapsaly do života Jihočechů. Myšlenky z rozhovoru, který jsem s ním pořídil, zůstávají platné stále, i když od nás Václav Dvořák už navždy odešel.
Před lety jste převzal státní vyznamenání. S jakými pocity jste vstupoval do Vladislavského sálu?
Trošku s pocity nejistoty. Nevěděl jsem, jak mě tohle „trefilo”, kdo mě navrhoval…
Není důležitější, že se ví proč a za co jste to vyznamenání dostal?
Já jsem přišel do Prahy v 60. roce, když mě pustili z basy. Tam jsem po zaměstnání pracoval se studenty, s mladými rodinami a kandidáty tajného kněžství. Asi jsem tam pro lidi něco udělal.
Jaké úkoly vás čekaly tady?
Staral jsem se na biskupství o administrativu, zahraniční styky, jednal s faráři. Kněžské činnosti bylo méně. V neděli mše a kázání, ve všední den mše v kapli pro sestry, pastorační práce pro duše jen ve volném čase. Spíš administrátor než kněz.
Byli rodiče nábožensky založení?
Řekl bych středně katolicky. V neděli se chodilo do kostela, sem tam jsme se doma společně modlili. Nejvíc zbožný byl u nás dědeček – ten zavlažoval vírou celou naši rodinu. A on taky způsobil, že mi rodiče zvlášť nebránili, abych šel do semináře.
Tedy trochu přece jen ano?
Báli se, že jim udělám ostudu. Já jsem totiž byl skautem a členem studentského kroužku, měli jsme schůzky, tancovačky a různé akce. Otec mi říkal: Ty nejsi žádnej študent, ty jsi komediant!
Jaké byly začátky studia bohosloví?
Když začala výuka teologie a filozofie, chytilo mě to. Tady v katedrále byl veliký chór, taky vynikající varhaník, a liturgie mě úplně unášela.
Ale přišlo totální nasazení v Linci…
Pro nás to bylo obrovské překvapení. Měli jsme přednášky, po druhé vyučovací hodině přišel pan rektor a řekl: „Shromáždíme se všichni v aule.“ A přišli tam Němci z pracovního úřadu a oznámili nám, že odpoledne se jede do Lince na práci. Nejdřív jsem dělal u zedníků, po bitvě u Stalingradu museli všichni Němci a Rakušané na frontu, uvolnila se místa v kancelářích … a já jsem se stal mzdovým účetním. Fabrika měla 65 000 dělníků, přiváželi tam rudu ze Švédska a na konci výroby vyjel tank. Pracovali tam lidé z celé Evropy.
Od koho jste přijal kněžské svěcení?
Byl jsem první, koho vysvětil biskup Hlouch, když přišel do Č. Budějovic. Primici jsem sloužil v rodišti v Bechyni.
Které období vašeho života kněze bylo nejradostnější?
To byla asi dvě období. První mezi druhou světovou válkou a nástupem komunismu, kdy jsem mohl být tady a ve Francii, a potom když jsem pracoval v Praze po návratu z vězení. Se třemi kolegy jsme v 68. roce založili paralelní seminář, paralelní výuku tajných kněží, a mohli jsme jich do převratu asi 40 vysvětit. Tomáš Halík je můj žák. To vše se dělo za vydatné spolupráce s německým a rakouským vyslanectvím.
To byla hodně tuhá konspirace…
Scházeli jsme se v bytech nebo na různých pracovištích – třeba v antikvariátu, kde jsem pracoval. Tam jsme se mezi spoustou regálů s knihami ztratili. Jednou nás tam sedělo asi osm a nečekaně přišel můj vedoucí. Neřekl ani slovo, ale o patro níž, mezi mými spolupracovníky, prý křičel: „Ten blázen Dvořák tam má nějakej eucharistickej seminář! Já se kvůli němu dostanu do basy!“
Následovaly potíže? Ohlásil to?
Ne. Já jsem měl tehdy štěstí. Byl jsem farář, uměl jsem německy, francouzsky, částečně italsky a anglicky, latinsky a hebrejsky jsem mohl číst a překládat. A když se „nahoře“ rozhodovalo, jestli mě přijmou, řekla vrchnímu šéfovi jeho spolupracovnice: „Toho vezměte. Je to farář, ten nebude krást.“ Moje štěstí bylo v tom, že pro ten antikvariát neměli člověka, který by ovládal cizí jazyky. Když jsem řekl cizincům, kteří přijížděli kupovat knížky, že jsem farář, všichni mi důvěřovali. A v knihovnách, muzeích i jinde, odkud jsme nakupovali, jsem potkával známé z kriminálu a bývalé pétépáky, a tak se k nám dostaly věci, které by šéfovi ani neukázali. Kvůli tomu ze mě udělali i vedoucího.
A etapa nejtěžší?
Vězení v Ruzyni, kde to bylo kruté. Za dva měsíce jsem zhubl o 42 kilo. Ale člověk ve víře vydrží moc. A když jsem pak dělal sedm let na šachtě v uranu v Podkrkonoší, tam šlo skutečně o život. Ale byli tam kamarádi, se kterými jsme žili jeden pro druhého. Jedno srdce, jedna duše.
Komunisté vás poslali na 10 let do vězení. Byly to ztracené roky?
Vůbec ne. Naopak. Tehdy jsem získal tolik přátel a takovou zkušenost s Bohem a s lidmi, jako jindy ne. V Ruzyni jsem byl 16 měsíců na samotce. Nebyl tam stůl ani židle, jen o zeď opřený slamník, který se na zem pokládal až večer. V noci svítilo světlo a spát se muselo jen s rukama na dece, aby na ně bylo vidět. A opakovaly se nesmírně tvrdé výslechy. Většinou v noci. Přiváděli falešné svědky, a byli to známí lidé. Já jsem byl v Domažlicích kaplanem a jezdil jsem na Folmavu. Tam byl frmol s přecházením přes hranici. A mě nemohli chytit, že těm lidem pomáhám, tak získali mezi místními lidmi někoho, kdo na mě něco „věděl“ – přivedli ke konfrontaci dokonce bohoslovce.
Pomáhal jste někomu přes hranice?
Když jsem přišel do Domažlic, tak mi děkan, který mě vítal, řekl: „Hele, mladej, budeš vstávat v pět hodin, v šest budeš mít mši svatou v nemocnici a v sedm už budeš sedět v kostele ve zpovědnici. Dál budeš jezdit do škol.“ Už odcházel, když se otočil a povídá: „Ještě jedna věc. Přijdou lidi a řeknou: Prosím vás, pomozte nám, musíme přes hranici… Vezmeš auto, šikovně je do něj strčíš a dovezeš je na Folmavu ke kostelu…“ A já než nastoupil do Domažlic, měl představu: Chodové, kroje, slavnosti… A teď tohle! Bylo to velmi riskantní, ale mnoho lidí bylo zachráněno.
Zapalovat dokáže prý jen ten, kdo sám hoří. Můžete poradit, čím dlouhodobě onen oheň ″živit″?
Je to jednoduché. Stykem s Kristem, s Bohem. Intenzivně žít mezi Bohem a člověkem. A ten kontakt byl v Ruzyni nejvíc, protože tam jsem byl pořád sám. Pořád na mně chtěli jména spolupracovníků, a člověk se musel bránit, takže jedině modlitba a odvolání se na Krista pomáhalo. Vyšetřovatelé slibovali: Uděláme vás biskupem a budete s námi spolupracovat, pošleme vás do Vatikánu. Tehdy mě držela jen modlitba. Třeba když mi řekli: „Ty budeš viset! Ty budeš viset, hajzle, když s námi nebudeš spolupracovat!“
To už je hrana mezi životem a smrtí.
Tehdy, a to je běžná rada v duchovním životě, platilo: Odevzdejte vše Pánu. Tehdy jsem řekl: Pane Bože, vezmi si můj život a dělej s ním, co chceš, já už nevím jak dál. A když jsem se dopracoval až k tomu, že jsem to mohl říct, byl jsem klidný, svobodný.
Kněz je do jisté míry také sociálním pracovníkem. Co pro tuhle činnost potřebuje nejvíc?
Lásku. Lásku jako hrom. Když se člověk modlí a vidí někoho, kdo má nějakou potřebu, jako to bylo třeba v base, tak se najednou rozdáte. To přijde. Člověk dostane sílu, jakousi milost milosrdenství, a láska pak pracuje. Sama ale ne, to je dar. Dar milosti, s níž člověk spolupracuje.
Spousta farností kněze postrádá. Kdy se dá čekat obrat k lepšímu?
Až budou normální, dobré, křesťanské rodiny. Pak může obrat k lepšímu nastat.
Jak by dobrá rodina měla vypadat?
Především by rodiče měli své děti řádně vychovávat. A nemít dítě jen jedno. A žít normálně, slušným životem, kde je láska, svornost, kde si vzájemně pomáhají a kde se žije z víry a pravdy.
Kdo vás navedl na cestu ke kněžství?
Skauting. Já jsem viděl, jak se vychovávají děti ve skautingu a jak někteří vychovatelé pracují. To mě „sebralo“ k rozhodnutí: Budeš farářem, budeš pracovat ve skautingu a vychovávat děti!
Vybral jste si poslání rozsévače. Jakou zpětně vidíte sklizeň?
Když přihlédnu ke čtyřiceti letům, kdy jsem byl mimo kněžství, tak sklizeň byla určitě v base. Tam jsem přivedl k víře a pokřtil několik lidí, mohl jsem pro určité lidi sloužit tajně mše, dávat jim svaté přijímání, podpírat je, udržet při životě. Doslova, protože někteří by spáchali sebevraždu nebo úplně zvadli. Tam ta práce byla dobrá. Ale nejen tam. I v podnicích, kde jsem pracoval.
Teď jste knězem s úzkou vazbou na školství. Které vlastnosti by neměly chybět knězi pracujícímu s mládeží?
Především pochopení. Potom láska – člověk jim musí ukázat, že je jejich táta. Děti často nemají péči, jakou potřebují. Necítí od rodičů lásku, protože ti jsou uchvátaní, někdy nemají čas, jindy ani zájem. Proto kněz musí být s nimi, mezi nimi. Po válce jsem založil jihočeskou Lesní školu, která vychovávala skautské vedoucí. Mě skauting strhával, protože to byla krásná výchovná metoda, přirozená, dobrodružná. Skauti mají své skautské desatero, svůj slib, a tím se zavazují na celý život. Proto jich komunisti stovky zavřeli.
Co pozitivního vidíte na současné generaci studentů?
Mají i dobré ideály, ale nevidím jistotu, že u nich vydrží. Stýkám se s mládeží prostřednictvím různých katolických skupin nebo skautských. Až jim bude osmnáct, potkají jiné lidi, různé party… Kde je společnost inspiruje k dobrému, tam snad vytrvají. Zdá se mi ale, že jako celek jsou hodně nestálí.
Mladík řídí auto, na nárazníku je samolepka s nápisem ″Můj šéf je židovský tesař." Pohorší vás tahle forma vyznání víry?
Když je to mladý muž, tak ani ne. U něj to předpokládám, je to recese v dobrém slova smyslu. Já bych to vzal.
Nejen pro věk nezralosti bývá těžko k pochopení, že kříž je cesta. Jak srozumitelně vysvětlit, kudy po ní, kam a proč?
To je nesmírně těžké, tohle vykládat. Především mládeži, protože dnešní mládež jsou hodně skleníkové rostliny. Mají, na co si vzpomenou, rodiče pro ně všechno udělají, dají jim peníze. A tihle lidé nemusí nikdy o nic opravdu bojovat. Nemají vnitřní sílu, ale nemají také vnitřní obranné látky, a když je připravujete na oběť – kříž je oběť, je to velmi těžké. Jsou vzdáleni myšlence oběti, tak vzdáleni, že když potom přijde, často selžou.
Ke schopnosti oběti je třeba dozrát.
Ano, je těžké něco s tím dělat. Když před nimi mluvíte o Kristu a jeho utrpení, je to pro mnohé jen příběh. Nutná je výchova, sebevýchova, životní kázeň a řád.
I věřící církvi vytýkají, že spíš než jako Matka se často chová jako Úřad: přikazuje, zakazuje… Potvrdíte, že se matka dětem vzdálila?
Určitě. Nenašla pravou metodu a míru odpovídající současnému stavu člověka.
Co s tím?
Když jsem přišel do Č. Budějovic a začal v kostele kázat, chodili za mnou lidé a říkali: „Vy kážete úplně jinak!“ Odpovídal jsem jim: „Kážu právě takhle, protože znám váš život, odpovídám na vaše životní problémy a na vaše otázky.“ Myslím si, že někteří naši faráři v sobě pořád mají vnitřního policajta, jsou pod strachem z komunismu. Káže se o Pánu Bohu a málo o životě s Ním a v Něm.
Mladí lidé uznávají jako duchovní autoritu dalajlámu. Proč právě jej a proč je oslovil buddhismus?
Já si myslím, že je neoslovil ani tak buddhismus, jako je oslovily osobnosti. Třeba dalajláma – jeho prostý život. A našim mladým lidem vadí oslňující lidé, kteří nejsou osobnosti.
Zaslechl jsem myšlenku: Ježíše Krista denně přibíjí na kříž lidská lhostejnost. Myslíte si to také?
To je obraz, ale je to pravda. Když si Krista nevšímáme, co to znamená? Víra je služba, rozdávání života.
Krédem Marca Aurelia bylo: Poznej sám sebe. Je pro kněze důležitější znát sebe, nebo vědět o slabostech bližních – a umět odpouštět a vést?
Obojí je nutné. Musíme znát sebe i lidi. A kněz musí sám sebe pořád vychovávat.
Jan Nouza
