Projektu Příběhy bezpráví o zločinech komunismu si velmi cenil českobudějovický kněz Václav Dvořák (1921).

Účastnil se besed na českobudějovických školách a byl rád za každé setkání s mladými lidmi, které se o komunistickou totalitu zajímali.

Organizátory projektu však letos zklamal a čtvrtého ročníku se už neúčastní. Václav Dvořák totiž v srpnu zemřel, aniž se dočkal odsouzení komunismu a jeho absence v parlamentu. Nemůže proto ani v besedách komentovat současný nástup komunistů k moci, i když zatím pouze v několika krajích republiky.

Lidé propadli zlu?

Po rehabilitaci v roce 1989 Václav Dvořák s rozpaky sledoval přítomnost komunistů v parlamentě i jejich pravidelné zisky ve volbách.

„Je pro mne děsivé a nepochopitelné, že po všech zkušenostech s komunismem lidé znovu tuto zločineckou stranu stále volí,“ kroutil nechápavě hlavou muž, který si odseděl sedm let v komunistických kriminálech. „Ztratili všichni ti lidé rozum, nebo snad zcela propadli zlu?“

Za největší zločin komunistů nepovažoval desítky milionů mrtvých odpůrců tohoto totalitního režimu ve světě.

„Radikálním zločinem tohoto bezbožeckého systému je zlomení důstojnosti života, setření rozdílu mezi dobrem a zlem,“ tvrdil Václav Dvořák.

„Zamlžení svědomí, které už neví, kdy nás má varovat. Nejistota, s níž se ještě dnes blížíme ke komukoli, protože jsme všichni činěni stejnými, matnými a nevypočitatelnými. Zločinem komunismu je, že uvedl a stále uvádí lidi do pekla všeobecného pokrytectví a nedůvěry. Je to zločin, který se projevuje oním zhroucením, jež bohužel jde až do zhroucení jednotlivých lidí v jejich nitru, v jejich lidském svědomí a integritě. Je to ostatně tento zločin, který působí a bude i dál působit zlo a bolest. Společnost lidí, dlouhodobě zbavená jakéhokoli, hlavně mravního kritéria, a tím i smyslu pro právní řád, je zcela otevřena pro nebezpečí, jež se k ní valí z různých narušených společností. Mám na mysli klamavé otevření bezbřehé svobody, která však v podstatě podtrhuje mravní laxnost a naprostou relativitu hodnot,“ říkal Václav Dvořák.

Komunisté ho odsoudili za velezradu a špionáž.

„Zavřeli mě, protože jsem se snažil být dobrým knězem, který hlásá pravdu Kristovu za každou cenu,“ vysvětloval Václav Dvořák.

„Knězem, který pomáhá všem lidem řešit jejich životní problémy a snaží se je zachránit v nebezpečí. A takových bylo po komunistickém převratu mnoho. Starým i mladým chyběla orientace, takže je bylo nutno poučovat, mluvit s nimi a také jim kázat o hrozbě nových, nebezpečných idejí. A tohle StB stále sledovala. Pracoval jsem hodně se skauty, a to i po zákazu Junáka, a se studenty. Učil jsem v Domažlicích na gymnáziu. Byl jsem kaplanem na Folmavě a pomáhal lidem přes hranice. Dělo se tak za pomoci americké CIC, která pravidelně přicházela a spolupracovala.“

Nakonec spadla klec a pro mladého kněze si přijela StB.

„Zkušenost z vyšetřovací vazby byla krutá a úděsná,“ vzpomínal Václav Dvořák na komunistické praktiky.

„Hlad, žízeň, noční výslechy, provázené psychickými i fyzickými násilnostmi. Absolutně bez vzduchu a vycházek, pod stálým sledováním a buzerováním bachařů. Bez vědomí, kde jsem, bez styku s rodinou, pod stálým vyhrožováním a tresty. Samotný soud bylo pak připravené divadlo bez veřejnosti. Dostal jsem sedm let,“ připomněl tehdejší dobu Václav Dvořák, který se už jako desítky tisíc dalších spoluvězňů nedočkal zaslouženého potrestání komunistických zločinců a přisluhovačů.

Václav Dvořák

Msgre. ThDr. Václav Dvořák se narodil v roce 1921 v Bechyni. Za války po zavření vysokých škol byl totálně nasazen v rakouském Linci. V roce 1948 byl vysvěcen na kněze a o šest let později byl odsouzen za velezradu. Odseděl si sedm let ve Valdicích, Plzni, Českých Budějovicích a ve Svatoňovicích. Po propuštění v roce 1960 pracoval jako dělník, po roce 1968 připravoval novice pro kněžskou službu, většina z nich byla tajně vysvěcena v NDR. Po listopadu 1989 byl rehabilitován. V roce 1994 jej Jan Pavel II. jmenoval papežským prelátem, v roce 2002 obdržel od Václava Havla státní vyznamenání Za zásluhy. Zemřel letos v srpnu v Českých Budějovicích. Pár týdnů před smrtí vyšly jeho vzpomínky v knižním rozhovoru s autorem Janem Mazancem. Knihu s názvem Čím to je, že jste tak klidný? mají např. v českobudějovickém karmelitánském knihkupectví U Mikuláše za katedrálou.