Otec, rodák z jihočeské Sudoměře, sloužil na sklonku posledního válečného roku u dělostřelců v Písku. Shodou okolností právě ve městě, kde na zdejší reálce pár let předtím studoval. A právě v Písku vyhlásil otec, nadšený stoupenec všeho progresivního, v létě 1918 samostatnou republiku.

Následovalo vynesení trestu smrti za zemězradu. Naštěstí vývoj kráčel tehdy tak rychle, že se Rakousko-Uhersko zhroutilo dříve, než mohl být přesný rozsudek vykonán. A tak se vrátil do civilu a mohl dostudovat.

Kronika

Z Rodinné kroniky, kterou můj otec začal psát těsně před nacistickou okupací v březnu 1939, vyplývá, že jeho tatínek Josef Hála pocházel z početné rodiny. Všichni členové rozvětveného rodu žili tehdy v nepříliš vzdáleném okolí Sudoměře.

Podstatně starší jsou záznamy otce o předcích mé matky MUDr. Elsy Hálové, narozené v roce 1903 jako Brockové, jež sahají doloženě do roku 1777. Předci jejího otce JUDr. Maxe Brocka přišli do Strakonic, rodiště matky, koncem 18. století z Rakovníka přes Vodňany, kde rovněž sídlili. Prakořeny předků z matčiny strany však sahají do Anglie a později do Nizozemska, odkud přišli – snad v 17. století – do Čech.

Můj dědeček JUDr. Max Brock byl dle vzpomínek mého otce skvělý právník. Tento ve svém okolí tak vážený advokát se stal kdysi bezděčnou obětí své zvídavosti, když nechal na sobě vyzkoušet funkčnost nových policejních pout, které mu ochotný strážník na jeho naléhání nasadil, ale pak je nedokázal otevřít. Ke gaudiu celého města musel dědeček v doprovodu strážníka se spoutanýma rukama za bílého dne kráčet ke kováři, který pak rázným úderem želízka uvolnil. „Zvědavý advokát“ nadepsal místní list noticku o tomto kuriózním případu, jejíž výstřižek se v naší rodině dodnes dochoval.

Masaryk

Po absolvování medicíny pracovala matka jako dětská lékařka v několika zdravotních ústavech včetně Všeobecné nemocnice, kam docházel jako pacient i prezident Tomáš G. Masaryk.

Ráda vzpomínala na vzácný okamžik, kdy šla po vstupní chodbě nemocnice, když se proti ní rozevřely dveře a proti ní kráčel sám pan prezident. Podle jejích několikráte opakovaných vzpomínek šel proti ní krásný, štíhlý pán, který se usmíval na přítomné a sejmutým kloboukem děkoval za jejich pozdravy.

Jelikož, jak bývalo jeho zvykem, přišel neohlášen, vyvolal jeho příchod obrovské překvapení a nadšení, přítomní pacienti povstávali na znamení úcty a sám profesor Syllaba, šéf nemocnice, prý tehdy nesmírně spěchal, aby alespoň opožděně pana prezidenta uvítal.

Transporty

Otec, jako tvrdošíjný odpůrce cestování (v cizině byl jen jedinkrát na svatební cestě v Jugoslávii počátkem 30. let), odmítl lákavou možnost vystěhovat se s rodinou již v roce 1938 do Kanady a uchránit tak mou židovskou matku před pravděpodobnými perzekucemi. A to přestože matka měla „za velkou louží“ již zajištěno místo coby dětská lékařka a pro otce by se jistě bylo také něco našlo.

Jako jeden z důvodů svého odmítnutí emigrovat mi později řekl, že já jsem byl tehdy jako jednoroční dítě příliš malý, ale ve skutečnosti se spíše nechtěl rozloučit s vlastí, ostatně jako mnoho jiných, jejichž rodiny na svou důvěru pak doplatily. Jako mnoho našich lidí, odchovaných ideály humanismu prezidenta Masaryka, si ani on nedokázal (či spíše odmítal) představit, že by se řádění nacistů a pronásledování Židů a pokrokových osob v Německu mohly jednou přenést v plné míře i do demokratického Československa.

Příští měsíce a roky je však přesvědčily, že to Hitler myslel s likvidací Židů a válkou naprosto vážně – nejen v Německu, ale v celé Evropě. Nejprve byli do koncentračního tábora posláni matčini rodiče, kteří byli snad jedni z prvních obětí nacistického protektorátu, krátce po nich i její sestra Marie Langerová a bratr Hanuš.

Tetu Micu, jak jsme Marii říkali, poslal na smrt vlastně její zbabělý manžel, který se s ní v roce 1942 rozvedl, jak se lze dočíst v dochovaném rozvodovém spisu, kvůli jejímu rasovému původu, který mu „znemožňuje uplatnění jako umělec“ (byl pouhým členem filmového komparzu!).

S pietou ochraňuji několikařádkovou výzvu v němčině, v níž Židovská náboženská obec v Praze 7. 9. 1942 upozornila tetu, aby byla ještě týž den doma připravena k nástupu do transportu. Patřilo k bestiální zvrhlosti nacistických úřadů, že touto administrativní povinností pověřily právě židovskou instituci.

Otec, který přes opakovaný nátlak úřadů nikdy na takové hanebné řešení nepřistoupil a se židovskou manželkou se nerozvedl, se stačil ještě těsně před začátkem války s rodinou odstěhovat z Prahy do Blatné. Matka měla jako Židovka povinnost nosit na oděvu židovskou hvězdu a měla zákaz vycházet za konec obce. Samozřejmě, že jí byla i zakázána lékařská praxe, její ordinace v Praze – Strašnicích jí byla zabavena, mnohé věci rozkradeny.

Solidarita

V Blatné se rodiče krátce po atentátu na Heydricha v květnu 1942 a následných perzekucích proti Čechům dokonce ujali židovského sirotka Josefa Svozila, navíc nemanželského původu, a vzali si ho do péče. Za to jim Židovská obec z Březnice poslala písemné poděkování, jež dosud ochraňuji. Nechtěně však tímto děkovným dopisem z listopadu 1942 mohla upozornit úřady na matčinu aktivitu v době, kdy nacisté již pár měsíců předtím rozpoutali pomstychtivou heydrichiádu.

Tehdy však ještě existovala alespoň mezi některými lidmi solidarita. Tak matčina kolegyně, místní lékařka, projevila rovněž neuvěřitelnou srdnatost, když jí vystavila potvrzení o nemožnosti nastoupit do koncentračního tábora pro vážné zdravotní potíže. A právě tato statečná lékařka se tehdy uvolila ujmout se mne v případě, že by maminka musela nastoupit do koncentračního tábora. Snad na gestapu v Klatovech, kam Blatná tehdy spadala, tomuto lékařskému osvědčení kdosi uvěřil nebo projevil soucit, těžko říci, proč si příslušné orgány samy neověřily, jak se věci ve skutečnosti mají.

Lágr

Nicméně otec byl, jako mnoho jiných Čechů s podobným osudem, poslán v létě 1944 do pracovního tábora s esesáckým vedením v Bystřici u Benešova. Spolu s ním se tam ocitli muži, kteří se rovněž nepodvolili naléhání úřadů a kteří se nerozvedli se svými židovskými manželkami a nebo kteří sami neměli ten správný rasový původ.

Když otec ještě žil, někdy vzpomínal na spisovatele Františka Hrubína, s nímž prý byla velká legrace, stejně jako na pozdějšího režiséra Miloše Makovce, tehdy ještě neznámého herce Miloše Kopeckého či slavného zpěváka a herce Járu Pospíšila. Ten míval ve zvyku, když se skupina vracela z práce v nedalekém lomu, zpívat píseň „Nemelem, nemelem…“, která se velice líbila esesáckému dozorci Haschovi. Jeho častým povelem pak bývalo: „nemelem, nemelem…“, což Pospíšil rád plnil s neuctivým dovětkem na konci… „na Haschu se vys…m“. Naštěstí se pánovitý zástupce vyšší rasy nikdy nedozvěděl překlad celého popěvku a naopak prý býval s uměleckým zpestřením spokojen.

Nespokojeni však byli esesáci s prvním pokusem pár vězňů, mezi nimiž byl i můj otec, o útěk z lágru. Ten se nezdařil a otec byl pak zmlácen. Další pokus se však skupince zdařil a po pár týdnů se ukrývala v lesích, aby se pak ve dnech Květnové revoluce roku 1945 otec náhle objevil doma v Blatné. Jednou mi pak věnoval tlustou číšnickou šrajtofli, získanou nevím odkud, kterou si před esesáckým výpraskem vyztužil zadní kapsu kalhot, aby zmírnil rány bejkovcem.

Když jsem se před třemi lety vypravil do Bystřice u Benešova, abych na vlastní oči spatřil někdejší esesácký lágr, nebyl jsem zprvu schopen zjistit u místních lidí, kde býval. Dokonce ani na městském úřadě mi nedokázali hned poradit, jen mne pak jakási starší paní nasměrovala za druhou stranu dráhy. A po dalším dotazování jsem opravdu za viaduktem po pár stech metrech narazil na správné místo, kde však sídlila továrnička na výrobu dílů k automobilům Semby. Její mladý ředitel mne ochotně doprovodil na konec závodu, kde se dosud povalovalo pár betonových dílů, pozůstatků někdejšího lágru.

I když těch pár zbytků z někdejšího lágru jinému nezúčastněnému člověku nic neříká, na mne zapůsobily přímo strašně. V někom vzpomínky na nacistický protektorát již dávno pominuly, ve mně doposud zůstávají velmi čerstvé. Tak, jako vzpomínky na pevný charakter a statečnost mých nezapomenutelných rodičů.

Jan Hála