Poslední případ sochy Ježíška z klece na náměstí Přemysla Otakara II., které utrhali ruce i nohy, je o to smutnější, že při tvorbě autorku inspiroval její půlroční syn Marián. „Město by si mělo pohlídat policii, aby nespala, když spát nemá,“ říká osmadvacetiletá sochařka Světlana Jelenová v rozhovoru, který prokládal dětský křik.

Věřila jste, že sochy ve městě vydrží?
Věřila jsem na sto procent. Všichni mě ujišťovali, že tam jsou kamery, že jsou díla v kleci a že je k tomu zapotřebí několik lidí, aby ji zvedli. A byli jsme upozorněni, že když budeme s klecí něco dělat, musíme dát vědět, jinak po nás policie vystartuje. Jenže když bylo potřeba, tak nevystartovala.

Jaká byla vaše první reakce, když jste se o vandalském činu dozvěděla?
Bylo to vtipné. Michal Trpák mi volal, že mě moc nepotěší. Nebyla jsem zrovna moc soustředěná, tak mi jen problesklo hlavou: ta slova už znám, už jsem je slyšela. Teprve potom přišly emoce.

Jaké?
Jelikož jsem Ježíška modelovala podle našeho syna, tak smutné. Navíc se mi nepovedla forma, takže to byl jedinečný odlitek. Samotná práce byla hodně náročná. Mám půlročního syna, do toho jsem řešila odlévání… Když jsem se dozvěděla, že je Ježíšek zničený, tak to nebylo příjemné.

Je to jen náhoda, že vandalové ničí právě vaše díla? Nejdříve žáby a tlustá žena na Piaristickém náměstí, nyní Ježíšek…
S přítelem jsme si říkali, že nám do toho nezapadá jen ta tlusťoška: žabičky i Ježíška si někdo mohl vzít. Ta díla lákají. Když jsem instalovala žáby a procházelo kolem nějaké dítě, hned se po nich natahovalo. Děti žáby zbožňovaly. Stejný jako dítě je vandal. Jenže má jiný mozek a místo toho, aby se díla dotknul, ho buď zničí, nebo odcizí. Normální člověk by to neudělal. Neměl by proč.

Nezanevřela jste na Budějovice?
Jsem optimista, všechno zlé je k něčemu dobré. Budějovice jsou fajn, už když procházíte parkem, je vidět, že město má o kulturu zájem. K nám se vždy stavělo perfektně. Jen by si mělo pohlídat policii, aby nespala, když spát nemá.

V čem je to dobré pro vás?
To nevím. Tlusťošku jsem měla na trávníčku v Praze několik měsíců a nikdo s ní nic neudělal. Kolem budějovického náměstí jsou všude okna a nevěřím, že tam žádní lidé nežijí. Ta lhostejnost je smutná. Město dalo na výstavu spoustu peněz a připadá mi škoda, že pár lidí to dokáže zničit.

Půjde Ježíšek opravit?
Je z akrystalové pryskyřice, materiálu, který se chová jako umělý kámen. Je strašně tvrdý, takže oprava je dost náročná, musíte mít frézu a brousit, nejde to jen tak oškrabat rukou. Nevím, jestli půjde spravit tak, abych tomu dala tu energii.

Pracovala jste na Ježíškovi dlouho?
Měsíc a půl určitě, což je málo, na figuře je třeba dělat delší dobu, ale prostě to jinak nešlo. Stěhovali jsme se, do toho mám malé dítě…

Jak se vůbec tvoří na mateřské dovolené?
Divoce. Protože zrovna, když už si říkáte, že bude spinkat, tak jdete, uchopíte nástroj a začnete dělat, to je deset minut. Za 15 minut se začnete soustředit a on v tu chvíli začne pobrekávat.

Nakolik vás inspiroval váš syn?
Já jsem dělala děti už dřív. Ale když vám roste před očima, tak to chcete zachytit, Ty detaily vidíte jinak než předtím, dítě je živé a úchvatné. I ten můj Ježíšek se jako by vznáší, jednou rukou žehná na svatém kopečku, na chráněném místě. Bylo to zaměřené na dobu minulou, kdy lidé navštěvovali posvátná místa a žili s nimi. Nyní nejdou do kostela hledat boha, ale jen co je tam zajímavého.

A stejně Ježíška chráněné místo neuchránilo.
To je na tom to vtipné.

Co je vaším inspiračním zdrojem?
Prostředí. Když jsem byla ve Francii, potkávala jsem v Marseille černochy, Araby, vnímala je a dělala věci podle toho. Teď jsem v krajině a mám kolem sebe malého chlapečka.

Jaká je vaše zásadní vzpomínka na Marseille?
Žila jsem v univerzitním městečku. Park, moře, skály, nikde žádné domy, jenom koleje a školy. Tam jsem trávila většinu času. Ráno v ateliéru, na oběd jsem se prošla k moři a na koleji jsem se potkávala s lidmi z celého světa. Francie má problémy s muslimy, já jsem s mladými muslimy bydlela a to mě hodně ovlivnilo, protože jsem na to měla jiný pohled než většina Francouzů.

Kromě Francie jste byla také v Rumunsku. Jak vás ovlivnila tahle země?
Tam jsem hodně cestovala sama stopem, bylo to všelijaké a divoké. Zkoušela jsem tam odlévat do bronzu. Hlavně mě nadchlo to, co se promítlo i v Ježíškovi. Lidé tam žijí ve stejných domečcích jako jsou v rožnovském skanzenu. Touláte se krajinou a kolem vás všude ty dřevěné baráčky, lidé chodí v krojích a žijí postaru.

Řada vašich soch má hodně barokní až obézní tvary. Proč?
Mě baví modelovat a zpracovávat tu hmotu. V záhybech těla se dostáváte do abstrakce. Ta hmota se chová pod tíhou jinak, a když se dotýkáte hlíny, je to úplně jiný kontakt. Ale jsou v tom samozřejmě i další myšlenky, obezita a podobně.

Má smysl vystavovat umění na ulici?
Určitě. To, že potřetí to v Budějovicích takhle dopadlo, neznamená, že to je všude. Jen mi připadá zvláštní, že někdo Ježíška vyrval, tím ho poškodil a potom vrátil.

Sochař Michal Trpák navrhl, že nejlepší by bylo, abyste vzala vandala do ateliéru a tam vám pomohl sochu opravit. Udělala byste to?
Je otázka, kdo to je a jak je otevřený. Mohlo by to být zajímavé. Když by byl vnímavý a já bych měla pocit, že mu něco dám a on si něco uvědomí, rozhodně by to nebyl problém.

V e–mailové adrese máte variaci na fortunu, latinsky štěstí. Nemáte pocit, že v Budějovicích vás opustilo?
Určitě ne. Štěstí vás neopouští, jen přichází v různé míře. Neberu to jako neštěstí. Když děláte sochařinu, tak počítáte s tím, že to nemusí vyjít. Je to hodně složitý proces, pořád jste v napětí. Je to nepříjemné, ale na nepříjemné věci jste zvyklý. Věci se nedějí tak, jak chcete.

Co byste „svému“ vandalovi vzkázala?
Přítel říká, ať si ode mě klidně nějakou sochu objedná, jestli má takový zájem. Není problém. Samozřejmě zadarmo to nebude, ale klidně mu udělám i jeho portrét a vymodeluju ho.

Světlana Jelenová

Narodila se 11. července 1980 v Plzni. V letech 1995-1999 studovala na SSUPŠ-Zámeček, obor kamenosochařství, a v letech 2000–2007 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Socha II. u Jiřího Beránka. Absolvovala studijní pobyty v Rumunsku a Francii.
Má za sebou samostatné výstavy ve Francouzské alianci v Plzni, na Právnické fakultě UK a v pražské kavárně Velryba. S ateliérem Socha II. vystavovala například v Klementinu nebo pražské Botanické zahradě. Do ulic Českých Budějovic umístila za poslední dva roky svá díla třikrát. Všechna jí vandalové zničili nebo ukradli.