Pracují zadarmo a ve svém volném čase. O mnoha lidech se tohle říct nedá, přesto někteří existují. Patří mezi ně i dobrovolníci humanitární organizace Adra, kteří chodí vypomáhat do seniorských domů nebo zařízení pro handicapované. Proč to dělají a kolik úsilí je to stojí? Právě to jsem se rozhodla zjistit a na jeden den se stala dobrovolníkem.

Svůj díl práce mám odvést v českobudějovickém Domově pro seniory Máj. Průvodkyní mi bude pracovnice Adry Markéta Drdová, která sama jako dobrovolnice začínala a nyní je jejich koordinátorkou. Scházíme se na vrátnici v půl deváté ráno. Zdá se mi to trochu brzy, vždyť kdo je ochotný v tak časnou dobu přijímat návštěvy, ale Drdová mi vysvětluje, že senioři jsou naopak po snídani čilí a nadšení z každého zpestření.

Dělat společnost


„Úkolem dobrovolníků je dělat obyvatelům domova společnost. Mívají své klienty, které navštěvují, povídají si s nimi, mohou jim číst, zpívat, vzít je na malou procházku,“ popisuje Drdová. Zní to jednoduše, ale jak stoupáme do schodů, začínám být nervózní. Jak nejlépe dělat společnost někomu, koho vůbec neznám? O čem bych si s ním měla povídat, aby to nepůsobilo strojeně nebo třeba příliš vlezle?

To Markéta Drdová je připravená mnohem lépe, z kabelky vytahuje kuchařský časopis s velikonočním mazancem na obálce. Díky němu může klientům připomenout blížící se svátky, zavést řeč na populární vaření a má se o co opřít, kdyby obvyklá konverzační témata nestačila. V duchu lituji, že mě něco tak prostého a přitom účinného nenapadlo.

Když dorazíme na oddělení, dostanu modré tričko s logem Adry. To už tady senioři dobře znají. Dobrovolníci jsou totiž stálými hosty a řada obyvatel domova touží mít toho svého. Adra často nestačí jejich poptávce ani vyhovět. Díky tričku jsou moje mimikry dokonalé a můžeme vyrazit za první z klientek, kterou navštívíme přímo v jejím pokoji.

Jestli jsem si až dosud nebyla úplně jistá tím, že senioři o společnost cizích lidí vůbec stojí, nyní jsou všechny pochybnosti pryč. Jakmile vejdeme do pokoje, obličej ženy na posteli se rozzáří upřímnou radostí. Markétu Drdovou okamžitě poznává a oslovuje jménem a ani nová tvář ji nepřekvapí. „Ráda vás vidím,“ říká a podává mi ruku.

Už jen tím, že jsme seniorku navštívily, plním podstatnou část dobrovolnické práce, nyní je ale načase něčím ji potěšit. I když jsem ji ještě před pěti minutami neznala, připadá mi to najednou velice důležité. Nevím však jak na to. Začínám tedy konverzaci silně neoriginální otázkou: „Jak se máte?“ Její přímočaré „Je to na h…“ mě vzápětí dokonale odzbrojí. Pochopím, že opravdu není zas až tak podstatné, co dobrovolník říká, ale hlavně, že něco říká.

Využíváme kulinářský časopis a rozvíjíme téma vaření, seniorku překvapí fotografie, na níž plavou v polévce sedmikrásky, dozvím se, jak má nejraději velikonočního beránka i co bylo ráno k snídani. Nejprve spíš jen přikyvuji, postupně mě napadají i příhodné poznámky a otázky. Nejde vlastně o nic jiného než o bohapusté klábosení, ale je vidět, že ženu neskutečně baví, že je za ně vděčná, a já cítím, jaký má dobrovolnická práce smysl.

Řadou asociací se dostáváme k pravnukovi a jeho fotbalovému nadání, příhodám ostatních členů rodiny, nepříliš veselým zprávám, které předchozí den zahlédla v televizi, a dokonce ke kritice jednoho ze současných ministrů. Chvílemi se ale také ukazuje, že práce dobrovolníka není vždy jednoduchá. Například při vzpomínkách na školu se seniorce objeví v očích slzy a dobrovolník musí v této situaci správně zareagovat, odhadnout, kdy je lepší soucítit a kdy odvést řeč jinam, nenechat se vyvést z míry a umět nakládat s emocemi.

Po dvaceti minutách, které utečou nečekaně rychle, se s klientkou loučíme. Ještě předtím jí ale slíbíme, že se příště bude předčítat. Z poslední knihy, Malého prince, byla totiž nadšená.


Ne vždy to vyjde


Poté pokračujeme k dalšímu pokoji. Dobrovolníci mají obvykle několik stálých klientů, u nichž se během jednoho dne zastaví. Ne vždy to ale vyjde úplně podle plánu. To se nám stává i dnes. Druhá seniorka pospává, když k ní přijdeme, poprosí nás, abychom přišly někdy jindy. Nezapomene ale dodat, že nám to sluší, a i přes zřetelnou únavu je v jejích očích vidět radost z návštěvy.

„Dnes je trochu horší, jindy dokáže moc krásně vypravovat o svém životě a předvádí album s fotografiemi. To už ale bohužel k téhle práci patří, někdy návštěvy vyjdou, jindy ne a pochopitelně musíme být připraveni na všechno,“ komentuje Drdová. Výjimkou bohužel není ani to, že senior zemře. Pro dobrovolníky pak může být velmi těžké se s tím vyrovnat, protože klienti jsou pro ně obvykle jako členové vlastní rodiny.

Po ukončení individuálních návštěv zamíříme na uzavřené oddělení. Zde jsou na dobrovolníka kladeny ještě větší nároky, protože tu žijí mimo jiné lidé trpící Alzheimerovou chorobou. Tentokrát neobcházíme jednotlivé pokoje, ale účastníme se společného programu. I zde nás vítají rozzářené oči, někteří senioři ale spíše klimbají. „Dnes je to ospalé, mění se počasí a takhle se to projevuje. Ačkoli je slunce lékař, chvilku trvá, než si na něj zvykneme,“ říká terapeut.

Právě na počasí zavedeme řeč, když si přisedneme do hloučku. Práce je tu těžší, protože řada klientů bezprostředně nereaguje. Když je však chvíli pozoruji, všimnu si, že jim zvuky štěbetajících lidských hlasů dělají dobře. Rozhovoříme se tedy znovu o velikonočních pochoutkách a zdobení vajíček.

Poté však objevíme ještě dokonalejší činnost, která všechny přítomné spojí – zpěv. Stačí začít s nápěvem notoricky známé lidovky nebo písně od táboráků a senioři se nadšeně přidávají. Možná by někteří už s námi nedokázali rozebírat recepty na mazanec, ale zpěv je něco tak jednoduchého a univerzálního, že skvěle splní hlavní účel – zpestřit den a trochu potěšit. Přistihnu se, že zpívám s radostí, a to se k tomu obvykle nepřinutím ani po pár panácích. Když navíc začnou někteří tleskat či doplňovat zpěv rytmickým výskáním, mám pocit, že už to lepší být nemůže.

Takhle nám příjemně uplyne třicet minut, pak už je čas se rozloučit. Při odchodu je mi už kouzlo dobrovolnictví jasnější. Ano, je to ve své podstatě náročná práce a všichni, kdo se jí věnují, by bezesporu zasloužili nemalé finanční ohodnocení, ale naprosto chápu, proč to dělají i úplně zadarmo. Když totiž vidíte tu bezmeznou vděčnost, které se vám dostane za pouhou čtvrthodinu povídání a zpěvu, nemůžete jinak. A doufám, že až budu nějaký domov pro seniory obývat já, objeví se další generace ochotných dobrovolníků, kteří mi, klidně i falešně, zazpívají Červenou řeku.


Čtyři organizace

V současné době pracuje pod patronátem Adry zhruba 250 dobrovolníků. „Může se to sice zdát jako velké číslo, ale potřebovali bychom jich ještě víc,“ doplňuje Markéta Drdová. Dobrovolníkem se mohou stát lidé starší 15 let s čistým trestním rejstříkem, ochotou a schopností nenechat se odradit. Zájemci najdou podrobnosti na webových stránkách www.dccb.cz.

Adra ale není jedinou organizací v Českých Budějovicích, která s otevřenou náručí vítá lidi ochotné pomoci. Funguje také Dobrovolnické centrum při Diecézní charitě, mezi jehož činnosti patří návštěvy seniorů a nemocných, a to převážně u nich doma. Dobrovolníci dělají společnost také lidem s mentálním postižením či psychickým onemocněním. Dále charita organizuje doučování a volnočasové aktivity pro děti a pomáhá lidem ve výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně vězeňskou korespondencí.

Dobrovolnické programy zajišťuje též Ústav zdravotně sociální práce Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity. Nabízí mimo jiné trénování paměti a poradnu pro seniory, canisterapii nebo výpomoc na onkologickém oddělení v nemocnici. Čtvrtou českobudějovickou dobrovolnickou organizací je Salesiánské středisko mládeže. To pořádá programy pro děti a mládež ze sídlišť a dobrovolníci zde působí v pozici pedagoga volného času.