/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Narodil jsem se v Jihlavě v květnu roku 1925. Mí rodiče, Josef a Marie, byli potomci chalupníků a oba se dožili dosti vysoké věku," vypráví Bohuslav Kníže a vrací se ve  svých vzpomínkách do období I. republiky.

„Otec pracoval na železnici jako vlakvedoucí, matka byla v domácnosti. Oba pocházeli ze zemědělské rodiny, chodili do vesnických škol. Otec byl  z Mezné na Pelhřimovsku, kam chodil do místní dvoutřídky. Po válce pak  přišel do Jihlavy a nastoupil u dráhy k vrchní stavbě, to znamená, že začal u kolejí s krompáčem, ale postupně to dotáhl až na vlakmistra.

Je zajímavé, že k téhle práci sice neměl  žádné vzdělání, ale byl nesmírně inteligentní, vyznal se. Obdivoval jsem ho, protože si ve všem věděl rady právě kvůli své přirozené inteligenci, navíc byl velice sečtělý. Měl, jak se říká, fištróna, takže si dovedl na dráze poradit i s přepravou těžkých nákladů a dalšími úkoly, ačkoliv neměl technické vzdělání. Problémy řešil selským rozumem.

Obdivoval jsem na otci pohotovost, jak si dovedl poradit s každou věcí. Jednou jako vlakvedoucí zachránil život svému průvodčímu, kterému při posunování vlak ujel nohu. Otec mu ji duchapřítomně hned zaškrtil a precizně utáhl, aby nevykrvácel. Při zákroku použil i kapesní nůž a lékař se pak jeho dovednosti až podivoval.

Dětství jsem prožil v Jihlavě, kde jsme před válkou žili společně s Němci úplně normálně. Měl jsem tenkrát spoustu kamarádů z německých rodin, mluvili jsme spolu chvíli česky, chvíli zase německy a vůbec nám to jako dětem nepřišlo divné.

Ale pak se stala taková hrozná věc, když v třicátých letech přišli henleinovci a nastala řevnivost a národnostní nenávist. Lidé zdůrazňovali svoje němectví bílými punčochami, které nosili. Otcové mých německých kamarádů se začali objevovat v uniformách SA a SS a zakázali svým klukům, aby se s námi, českými dětmi, stýkali.

Na škole jsem prožíval velmi drsné chvíle. Studoval jsem už na gymnáziu, tenkrát byla v Jihlavě dvě – české a německé. Samozřejmě, že
i mezi oběma školami byla určitá řevnivost, a Němci za války pochopitelně využili příležitosti a snažili se českou školu zlikvidovat.

close Bohuslav Kníže. zoom_in Dokázali to jednoduše. Jednou k nám přišli do třídy, měli jsme zrovna v kvintě před písemkou. Přišel ředitel školy, byl bledý jako stěna, po straně s ním dva gestapáci v tyrolských kloboucích a v kožených kabátech. Řekl nám tenkrát:
Milí žáci, z nařízení německých úřadů se škola okamžitě ruší. Vezměte si všechno s sebou, už se sem nevrátíte. Do 15 minut musí být škola vyklizená, nebo se bude střílet!
To víte, holky ve třídě zoufale brečely, ale nebylo žádné odvolání. Samozřejmě, že rodičovské sdružení se rozhodlo s tím něco udělat, a zástupci odjeli do Prahy na ministerstvo školství, kde tehdy vládl známý Emanuel Moravec. Přišli k němu a on se jich ptá: Tak jak se máte, Jihlaváci, a co děláte?
Řekli mu, že jim v Jihlavě zavřeli české gymnázium. Zeptal se jich, kdo ji zavřel, a oni mu pravdivě odpověděli, že gestapo. No tak až vám ji gestapo zase otevře, tak to bude v pořádku, jinak s tím já nemůžu nic dělat, řekl jim tenkrát nato Emanuel Moravec.

A víte, jaký byl tehdy důvod, že naše české gymnázium v Jihlavě zavřeli? Němci našli ve vedlejší budově školy atrapu ručního granátu, takovou dřevěnou paličku na maso, což hned považovali za akt proti Říši a důkaz ozbrojování. Byla to přitom úplně směšná záminka.

Tak jsme přestali chodit do školy a hrozilo nám nasazení, měli jsme jít k městskému stavebnímu úřadu. Našel jsem si ale s kamarády východisko, soukromou školu obchodní ve Veverské Bitýšce u Brna, kde jsme pak další dva roky přečkávali. Měli jsme tam jako vyučované předměty hlavně němčinu, český a německý těsnopis nebo  psaní na stroji.

Jenže po necelých dvou letech i tuhle školu Němci zakázali a zavřeli a nás poslali na brněnský pracovní  úřad. Tam nás chtěli hned všechny poslat do zbrojních závodů v okolí Brna. Tak jsme zase  přemýšleli, co udělat, abychom se nasazení ve zbrojovkách vyhnuli, a vymysleli si, že se chystáme na státnici z němčiny.

Na to nám opravdu skočili a já si pak skutečně státní zkoušku z německého jazyka udělal. Tak jsme se na nějaký čas dostali z hledáčku pracovního úřadu v Brně, jenže pak mě zase objevili a přišel mi dopis, že se k nim mám  dostavit. Znovu jsem proto hledal nějaké východisko, abych nemusel do zbrojovky, a přihlásil se raději na pracovní úřad k nám do Jihlavy.

close Bohuslav Kníže. zoom_in V Jihlavě mě nasadili na stavební úřad, kde jsme začali pracovat na docela zajímavých věcech. Tenkrát se odkrývaly a zkoumaly podzemní chodby pod Jihlavou, které měly být také použity k válečným účelům. Byla tam různá tajemná místa, nápisy a zjevovala se tam údajně i nějaká postava. Němci tam skutečně měli cosi kultovního, co tam pěstovali a čemu se v chodbách věnovali.

Jako mladí kluci jsme se tenkrát do chodeb v jihlavském podzemí vydávali. Jsou velmi rozsáhlé, údajně až 40 kilometrů dlouhé, spojují i oblasti, kde se těžilo stříbro. Vedly k jednotlivým domům, kde v nich měli lidé spižírny. Prolézali jsme tedy tyhle chodby a snažili se nacházet nové a nové. Bylo to docela dobrodružné. Vzpomínám si, jak jsem se jednou dostal do takové situace, že jsem uvízl a nemohl ani dopředu, ani zpět, naštěstí jsem se ale ven dostal.

Byl tam s námi i jeden zajímavý člověk, kamarád muzikant, co se dovedl v podzemí vždycky správně orientovat bez pomůcek, i když jsme měli buzolu a další zařízení, které přesně ukázalo sever. Kamaráda jsme  roztočili a on  ukázal bezvadně a přesně k severu pokaždé, když jsme ho takhle zkoušeli. Kolikrát jsou v lidech různá nadání a dovednosti, jako měl náš kamarád se svou orientační schopností.

Pak nás nasadili do jedné fabriky, původně to byla německá továrna na hračky, jejíž výrobu za války přeorientovali na válečný průmysl. Dělali jsme pro letadla messerschmitt nosiče lafet kulometů. Náš pracovní týden byl 72 hodin, žádné neděle pro nás neexistovaly. Pracovali jsme na směny, chlapi v noci a ženy ve dne. Dali mě do plechárny, kde ve velké hale 60 lidí bušilo do plechu. Žádná ochrana uší nebyla, takže mi tam poškodili sluch. Když jsme dělali v lisovně, vykonávali jsme pět jednoduchých pohybů, u kterých jsme ani nemuseli myslet. Jenže ani zde neexistovaly žádné ochranné pomůcky, takže tam každou  chvíli někdo přišel o ruku," vzpomíná na totální nasazení Bohuslav Kníže.

VYPRÁVĚNÍ ZAZNAMENAL RADEK GÁLIS