Škola pohřebních služeb. Jeden z nich myšlenku prosadil na ministerstvu a v roce 2006 mohla Vyšší odborná škola ve Světlé otevřít unikátní obor podnikání s tímto zaměřením. Dnes je Josef Zeman z Budějovic jediný Jihočech, který své řemeslo vystudoval.

Šestapadesátiletý muž, jemuž patří pohřební služba kousek od nemocnice, tak trávil vždy jednou za 14 dní pátek a sobotu na Vysočině. Vozila ho žena a zároveň s ním, jak sama říká, trpěla.

Dcera: Jsi blázen

„Ve všem, co jsem v životě dělal, jsem vyučený. Když to začalo, řekl jsem si: tam musíš být. Aspoň jsem si dokázal, že do hlavy ještě něco dostanu a vzpomněl jsem si na tátu, který mi radil Uč se, nebo budeš muset pořád dělat rukama. Tak to na stará kolena doháním, i když dcera mi řekla, že jsem blázen,“ vysvětluje svou studijní motivaci Josef Zeman.

V branži je od roku 1994. Předtím dělal desítky let po hospodách a živil se také jako zedník. Na tom, že jediná tuzemská škola svého druhu existuje, má výrazný podíl. Když vznikl zákon o pohřebnictví, začaly se dělat povinné kurzy. Zeman ho absolvoval právě ve Světlé, kde je s ředitelem školy napadlo zřídit zvláštní učební obor.

A jaký byl návrat do školy? „Byl jsem tam nejstarší, s lidmi ve věku mého syna, kterému je 31 let. Asi jsem omládl, na druhou stranu jsem jim trošku velel, docela na mě dali,“ popisuje muž, který v červnu úspěšně odmaturoval.

Během tříletého dálkového studia ho řada věcí překvapila. Ať už částečná konzervace lidských ostatků nebo balzamace, která se v Česku vůbec nedělá. Přiučil se něčemu z rétoriky, anatomie i psychologie. „Například složení smuteční řeči a jak pracovat s pozůstalými. Nejtěžší byly asi předměty jako management, kde je spousta anglických názvů, marketing a podvojné účetnictví – to pro mě byla španělská vesnice,“ vypráví.

Jako snad každý student vyráběl i taháky a s pěti spolužáky, kteří se rovněž věnují pohřebnictví, si dokonce udělali maturitní ples. Ošerpovali se a nechali si vybrousit i skleničky.

Na maturitu se připravoval dva měsíce. Téma slohové práce asi nepřekvapí: smrt. Psal ji se sádrou na ruce. „Měl jsem ji zlomenou, tak jsem požádal, aby mi to umožnili na počítači a nakonec mi ještě dali písařku, které jsem to diktoval,“ vzpomíná.

Psychologie se hodí

Při ústní části si poradil s větným rozborem i meziválečnou českou literaturou. Menší problémy nastaly u zkoušky z počítačů, ale vše zvládl, a tak si pak mohl s chutí dát oběd s učiteli. „Po něm jsme trošku popili a odjeli domů. Byli jsme velice dobrá parta! Ředitel prohlásil, že jsme nasadili tak vysokou laťku, že i denní žáci budou mít co dělat, aby na nás dosáhli,“ říká s hrdostí v hlase.

Ačkoli hodně z nových poznatků zatím v praxi příliš nevyužije, tak psychologie se mu hodí. Pozůstalí totiž reagují různě. Někdo pláče, někdo dostane hysterický záchvat vzteku a jiný se směje. „Musíte k tomu pořád přistupovat lidsky. A jak stárnu a vyzrávám, začínám s těmi lidmi čím dál víc cítit,“ podotýká Josef Zeman.

Na závěr zdůrazní, že nyní má prázdniny. A nelže. Od září totiž začne na pražské Univerzitě Jana Amose Komenského studovat práva. A přidá se k němu i jeho třiadvacetiletá dcera. Možná mu pomůže s taháky. „Budeme soutěžit. Jen abych pak ještě nedoučoval já ji,“ směje se.