Na konci 19. století si v Plachého uličce v domě vpravo ve směru z náměstí do Hroznové (za domem Vodičků, nověji za samoobsluhou potravin u Kulíků) zařídil vinárnu a jídelnu Čeněk Ašenbryl. V roce 1901 odebíral pražské uzenářské zboží z chvalně známého závodu firmy A. Nepomucká, Praha. Vždy čerstvé velejemné výrobky a výborné pražské šunky. Každý čtvrtek se podávaly špekové knedlíky.  Jídelna i vinárna byly pohodlně zařízeny, hostům hrával polyfon, což byl hřebíčkový nástroj podobný flašinetu, skoro předchůdce gramofonu.

Z nezjištěného důvodu se Čeněk Ašenbryl s pražskou firmou Anna Nepomucká následující rok nedohodl. Dne 18. ledna 1902 uvedl pro veřejnost: „Oznamuji tímto nejuctivěji, že jsem z nutných příčin přestal odebírat uzenářské zboží od firmy A. Nepomucká v Praze a zavedl jsem ve svém závodě počínaje dnešním dnem veškeré uzenářské a delikatesní zboží od světoznámého starého a osvědčeného uzenářského velkozávodu firmy J. Dlouhý v Praze v Celetné ulici. Zboží této firmy je proslulé výtečnou jakostí,"  Firma Anna Nepomucká si poté pronajala prostor v ulici Karla IV. a zařídila tam vlastní prodejnu uzenářského zboží.

Do 1. světové války spojil Čeněk Ašenbryl vinárnu s lidovou jídelnou. Dle reklamy: „Jediný podnik toho druhu ve městě, dvakrát denně čerstvé zboží. Ve vinárně Ašenbrylově obdržíte denně drštkovou polévku, masité snídaně a všeho druhu uzenářské zboží vždy čerstvé jakosti."  Zajít na drštkovou a špekové knedlíky a zapít to vínem byl oblíbený oběd v období 1. republiky. Alespoň u části obecenstva. Druhá část – pivaři chodila spíše na guláš ke „krobiánovi" a zapíjela ho pivem.

Vinárna a jídelna prosperovala, takže dům, ve kterém byl vinárník Čeněk Ašenbryl v nájmu, po pár letech provozu koupil s chotí Klárou podle tržní smlouvy ze dne 17. srpna 1909 od manželů Josefa a Kateřiny Lukešových včetně práva várečného za 76.800 K. (Lukešů téhož roku koupili dům v Plachého uličce č. 1, zasahuje průčelím do náměstí, za 115.000 K.) Ve vinárně vznikla stolní společnost „Rohel", jejíž členové při víně probírali politiku, pořádali drobné předvánoční akce a mimo jiné rozdávali oděvy na zimu chudým školním dětem. Čeněk Ašenbryl a Klára Ašenbrylová byli členové Sokola I.  V domě u Ašembrylů měl také živnost obuvník František Procházka a setrvával krejčí Josef Lukeš, než si Lukešů zařídili na náměstí obchodní dům.

Ve druhé generaci Ašenbrylů (hovorově s dlouhým „ý" – Ašenbrýlů) pokračoval ve vedení vinárny a jídelny Oldřich Ašenbryl (nar. 1913) ještě kolem roku 1948 než byla vinárna a jídelna zrušena a Oldřich Ašenbryl (nar. 1943) ve třetí generaci již pokračovat nemohl.

Plachého uličku dobře znala Marie Mizerová, podle které za jídelnou Ašenbrylů ve směru k Hroznové ulici byl obchod s kožešinami a kožichy Roberta Holzera (nar. 1890) a jeho choti Heleny Holzerové (nar. 1903). Jejich dcery Gerda (nar. 1928) a Rita (nar. 1931) a otec Robert Holzer zahynuli v koncentračních táborech. Přežila jen paní Helena. Dále v domě č. 6 byl obchod s hudebními nástroji Bohumila Kočky, původně Bohumila Douši.

Dům č. 6 v Plachého uličce je pravý secesní dům z roku 1907, který stavěl stavitel Rudolf Paťcha na náklady Josefa Lukeše, když týž koupil v roce 1904 starší dům od mistra bednářského Josefa Maštalíře, kde bývala jídelna, (ale bez vinárny) a postavil si v těch místech zcela nový secesní dům. Z uličky ale secese není vidět,  musel by se člověk podívat velmi nahoru.

JAN SCHINKO