VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Ve vládním vojsku jsme nosili lvíčka na čepici

České Budějovice - Z protektorátního vládního vojska uprchl v roce 1944 k italským partyzánům a přes Švýcarsko se dostal až do Velké Británie, kde vstoupil do jednotek Královského letectva. Plukovník Alois Dubec z Valašska, který příští měsíc oslaví 92. narozeniny, přijel v úterý do Českých Budějovic, aby svou účastí na benefičním koncertu podpořil stavbu pomníku válečným letcům.

2.6.2015
SDÍLEJ:

Příslušníci RAF plukovník Alois Dubec (vlevo) a generál Emil Boček se sešli v úterý v Českých Budějovicích při benefičním koncertě na podporu výstavby památníku válečným letcům. „Do jižních Čech jezdíme moc rádi,“ shodli se.Foto: Deník/Radek Gális

„Patřím k mladíkům, kteří vstoupili do RAF až koncem války, takže žádné velké zážitky z bojů nemám," usmívá se veterán, který každoročně v srpnu jezdí na setkání válečných letců do Jindřichova Hradce.

Dobrá společnost

„Za války jsem se v roce 1941 dostal k vládnímu vojsku, abych nemusel na nucené práce do Říše, tak jako jiní kluci mého ročníku. Nebylo jednoduché se do vládního vojska dostat. Každý rok brali jen pár set kluků místo starších vojáků, kteří odcházeli do důchodu. My mladí kluci, co jsme nastupovali k vládnímu vojsku, jsme absolvovali výcvik. Na naší uniformě nebyl ani jeden knoflík, který by připomínal německou uniformu. Měli jsme lvíčka na čepici, lipové listy, hodnosti a označení byly změněné.

Vládní vojsko sestávalo z prvorepublikových rotmistrů, důstojníků a generálů. Dostal jsem se tak mezi velmi dobrou společnost, ve stavu byli starší pánové, bývalí legionáři ruští a italští. Cítil jsem se mezi nimi velmi dobře a bezpečně, kolikrát bezpečněji než doma v rodné vsi Vlachovy Lhoty u Valašských Klobouk. Když jsem domů přijel na dovolenou, tak jsem radši moc nemluvil. Zato na vojně jsme poslouchali i západní rozhlas.

Sloužil jsem v Týně nad Vltavou, druhá půlka našeho třetího praporu byla v Písku. Na dobu strávenou v Týně vzpomínám moc rád, byli jsme výborná parta. Jezdili jsme jako výpomoc v létě na žně, později nám přibyl strážní úsek v Praze na hlavním nádraží i v Bubenči. Byl jsem v hlavních kasárnách u telefonní služby.

Musím zdůraznit, že podle smlouvy s německým wehrmachtem naše vládní vojsko nikdy nebylo nasazeno proti parašutistům, na to byli určeni četníci a gestapo. Naopak jsme mnoha lidem pomáhali. Kolikrát se stalo, že při strážní službě na železniční trati Praha Česká Třebová jsme objevili letce, který byl někde sestřelený, a dostal se až k nám do protektorátu. Věděli, že železnice je jedinou možnou cestou na západ, silnice byly hlídané. Šli tedy po železniční trati.

Když jsme takového člověka potkali, byl v kožešinovém kabátě, dostal od nás mapu a ještě proviant na cestu. Těch případů bylo víc a nikdy se nestalo, že by ho někdo z nás prozradil. Také proto po válce nebyl důvod vojáky z vládního vojska soudit, vyjma jednoho generála, který měl za ženu Němku. Všichni byli apolitičtí vojáci z bývalé československé armády. Němci je rádi převzali i proto, že mezi námi byli ruští legionáři čili lidé ladění proti bolševismu.

Dohoda s odbojem

Hlavním úkolem byla i strážní služba v Lánech. I na Pražském hradě byla stráž vládního vojska, němečtí vojáci v ní nestáli. Prezident Emil Hácha měl tedy jakousi armádu, kterou Němci trpěli. Dokud také bylo vládní vojsko na železničních tratích, neexistovaly ani sabotáže a vyhazování kolejí do povětří.

Existovala totiž tenkrát tajná dohoda s ilegalitou a domácím odbojem nedělat problémy. Však byl za to také popraven náš ministerský předseda Alois Eliáš. Když jsme pak ale odjeli do Itálie, tak se rozpoutaly sabotáže a útoky na železnice a elektrické vedení, ale to už jsme tam nesloužili.

Obhajoba Háchy

Prezidenta Emila Háchu jsem na Hradě za války viděl na vlastní oči několikrát. Byl to už stařík, velice milý pán. Tvrdím, že i když třeba nepomohl, tak nikomu neuškodil. Po válce ho drželi ve vězení a chtěli soudit, ale neměli proč.

Když prezident Edvard Beneš odešel do exilu, tak on jako prezident Nejvyššího správního soudu měl podle ústavy převzít prezidentskou funkci. Byl akceptovatelný i pro Němce jako soudce, který nebyl politicky činný. Hácha byl věřící člověk, katolík, a řekl bych, že byl také dost vážený i pro svoji poctivost. Budiž mu ke cti, že nepodepsal žádné rozsudky smrti, zatímco třeba Klement Gottwald jich měl dvě stě.

Až teď se přichází na to, že kdyby místo Emila Háchy byl prezidentem protektorátu někdo jiný, mohlo být všechno horší. Za daných okolností ale Hácha dělal, co mohl, v různých případech i intervenoval za zavřené, tu s menším či větším úspěchem.

Útěk k partyzánům

V roce 1944 přišlo nařízení a my dostali rozkaz přemístit se do severní Itálie. Přijeli jsme tam, když fronta byla dole pod Římem. Přechod přes frontu byl tedy nemožný. Odešli jsme proto k partyzánům do hor, s naší skupinou šlo tenkrát osm lidí. Pochod k partyzánům byl velice komplikovaný, ale dostali jsme se k nim. Oddíl byl politicky zaměřený na komunistickou stranu, ale bez komisařů a stranických agitátorů. Byli mezi námi i Řekové a Jugoslávci, celkem byl oddíl o síle sto mužů.

Dělali jsme velké výpady do okolí, například přepady kasáren. Každou chvíli jsme se stěhovali z kopce na kopce, vzpomínám na ty hrozné vysilující noční pochody.

Přišel říjen a napadl sníh. Operovali jsme tenkrát v úseku Schilpario, kam se nechtělo Němcům ani fašistům. Byli jsme ve výšce 1200 metrů a podnikali odtud výpady. Při jedné akci jsme u zámečku v nížině zničili oddíl vyšších důstojníků. Na přepad jsme čekali celou noc a zničili je všechny až na jednoho, který nám utekl.

Odveta ale byla krutá. Němci po téhle akci proti nám nasadili tanky, tak jsme museli zase ustoupit do zasněžených hor. Pak jsme se rozhodli, že půjdeme do Švýcar. Cesta byla ale poměrně velice komplikovaná, přešli jsme až na druhý pokus. To už nás byla větší skupina a s námi šli i dva ruští lékaři. Utekli z nějakého zajateckého tábora dole v Itálii, kde byli mechanici, co opravovali stroje.

Kdyby nás tenkrát chytli, čekal by nás krátký soud. Jeden z naší trojky, Romeo se jmenoval, se odhodlal, že v Itálii zůstane. Jeho tatínek byl italským legionářem, který si za ženu vzal Italku. Takže zůstal v Itálii, jenže Němci ho chytili a popravili. Nepomohl mu ani tatínek, který psal kvůli němu až do Berlína.

Jenže to už jsme byli ve Švýcarsku. Tam se konala mobilizace Čechoslováků, kteří ve Švýcarsku žili. Většinou se jednalo o děti vlivných rodičů, kteří zde studovali i s pomocí bývalých politických činitelů. Sešla se nás asi stovka. Mezi námi byl například hrabě Colloredo Mansfeld a další významné osobnosti, mladí lidé, kteří šli koncem války do armády.

Přes Paříž k RAF

Ve Francii se ještě bojovalo, ale cesta z Lyonu do Paříže byla volná. V Paříže byl znovu odvod do armády. Měli jsme už za sebou výcvik, tak každý z nás dostal na starost asi dvacet civilistů a celou cestu až do Anglie jsme se o ně starali.

Doputovali jsme do anglického Southendu, kde byl náhradní pěší prapor. Zde jsme zase dělali instruktory nováčkům, kteří přišli z Kanady a Francie. A tam mě také zastihl i nábor do letectva RAF.

Nejdřív jsem ale chtěl k parašutistům. Jenže major zpravodajců z Londýna mi řekl: Podívejte se, mám tam synovce a půl roku o něm nevím. Blíží se konec války… Šel byste k letectvu? Říkám mu tedy, že velmi rád.

V Londýně mě potom čekaly složité zkoušky zdravotní i zkušenostní. Pak jsem odjel do Cosfordu, kde tenkrát bylo obrovské výcvikové středisko. V něm nás bylo na pět tisíc účastníků všech možných národností.

Bylo tam také oddělení zkušených pilotů, kteří už měli odlétané bojové hodiny, což jsem velmi vítal. Chodil jsem mezi ně a zbožně jsem jim naslouchal. V dubnu sem pak přijeli ještě další letci, kteří byli osvobození ze zajateckých táborů.

Výcvik na Japonsko

Jak jsem říkal už na začátku, patřím k těm mladíkům, kteří žádných velkých zážitků z bojů nemáme, to je jasné. Naším úkolem bylo koncem války obnovit zdecimovaná družstva pilotů.

Náš poslední výcvik, v němž nás bylo deset pilotů, už směřoval na Japonsko, kde v tu dobu byly nejtěžší boje. Nebýt jaderného útoku na Hirošimu a Nagasaki, tak se v Japonsku ještě minimálně rok válčilo. Čím víc Japonci ve válce s blížícím se koncem ztráceli, tím byli krutější.

K zajatcům byli neúprosní, zatímco nacisté se v lágrech alespoň k letcům a pilotům chovali jinak. Když jsem se později díval na válečné filmy z bojů na Dálném východě, říkal jsem si: Bože, čeho bych se tam asi dočkal. Angličanů už moc tenkrát nasazených nebylo, ze sedmdesáti procent tam už hlavně bojovaly americké letecké síly.

Pozdní návrat domů

Když v Evropě končila počátkem května válka a v Praze vypuklo povstání, měli jsme pohotovost a byli připraveni, že poletíme do Prahy na pomoc. Jenže všechna jednání padla.

O našem návratu do Československa se pak vyjednávalo až do srpna. Bylo nás asi 2500 a vyjednat transport všech bylo těžké. Tenkrát létaly nad Evropou velké liberátory. Průlet museli povolit Rusové, což bylo velice zdlouhavé. Trvalo tedy prakticky víc než měsíc, než nás konečně přepravili do vlasti," končí své válečné vzpomínky plukovník Alois Dubec, který po roce 1948 odešel z armády a po sovětské okupaci v srpnu 1968 zamířil do švýcarského exilu.

Ale to už je zase jiná kapitola."

Autor: Radek Gális

2.6.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Výstavba kanalizace uzavře silnici

Ilustrační foto.

Bezdomovci se museli stěhovat

Muž si ustlal u kolejí, měl velké štěstí

Jindřichův Hradec - Alkohol zřejmě sehrál velkou roli v sobotu večer, když muž usnul u kolejí a zřejmě ho zachytil vlak. Vyvázl se zraněním hlavy.

AKTUALIZOVÁNO

U Semic se stala nehoda. Řidič a dva malí synové jsou vážně zraněni

Písek - V neděli před 14. hodinou se stala na silnici I/20 na trase Písek - ČB nedaleko Semic vážná dopravní nehoda. Čelně se střetla dvě osobní auta - Škoda Octavia a Škoda Felicie. Během nehody došlo ke třem vážným a jednomu lehkému zranění. Na místě zasahoval vrtulník. 

Svědci mohou policii pomoci

České Budějovice - Dopravní policisté ze Skupiny dopravních nehod v Českých Budějovicích prosí případné svědky dopravní nehody o pomoc. K incidentu došlo v rozmezí od 10. října od 17 hodin do 11. října do 8 hodin v Netolické ulici před domem č. p. 1180 v Českých Budějovicích. Dosud neznámý řidič vozidlem nespecifikované značky poškodil zaparkovaný vůz tovární značky Ford Focus šedé barvy. Z místa nehody ujel. Informace můžete policii sdělit na telefonním čísle 158.

Policie vyzývá řidiče nákladního vozidla a svědky o pomoc

Dasný - Policisté z Dopravního inspektorátu policie České republiky v Českých Budějovicích prosí veřejnost o pomoc.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení