„Zanedlouho po mobilizaci už z kasáren odjížděly marš᠆kumpačky na frontu. Měly 
s sebou i hudbu, která se skládala ze samých plechových nástrojů. Vojáci je měli v malých tornistrách. Takže vojín – muzikant měl kvér a velkou i malou tornistru," zapsal si Karel Kvapil, jehož vojenský deníček objevil vojákův syn František Kvapil z Hluboké nad Vltavou.

Karel Kvapil ovšem nebyl jediným členem rodiny, který oblékl uniformu. Zanedlouho po něm musel ke kádru do Písku odejít také Karlův starší bratr František. „On hrál na klarinet a já foukal křídlovku. Byli jsme u jedné kompanie," zapsal si Karel Kvapil.

Ve válečném deníčku svého otce našel František Kvapil 
i další zajímavý postřeh. „Jednou na cvičáku, byl zrovna rast, mezi námi běhal felák 
a zapisoval, kdo z nás je muzikantem," psal Karel Kvapil. 
A pokračoval: „Spolu s bratrem jsme se tedy přihlásili. Po čase nás zavolali do kanceláře, bylo nás šestadvacet, a poslali domů pro nástroje. Po návratu jsme pod řízením vojenského kapelníka začali cvičit, ale už čtvrtý den nám přikázali vyrukovat s kutálkou na veřejné vystoupení."

Válečný slovníčekKádr – kmenový útvar
Marškumpačka – polní vojenský prapor
Kvér – puška
Kompanie – rota
Rast – oddech, přestávka
Felák – poddůstojník
Kutálka – kapela plechových 
nástrojů
Landveráci – zeměbrana

V Písku se členové pluku, mezi něž se řadil také Karel Kvapil a jeho bratr František, dlouho neohřáli. „Pluk brzy přemístili z Písku do rakouského Lince. Tam se sešly dvě kapely – naše, od 28. pluku landveráků, a německá, od jejich 14. pluku," upřesnil ve svých zápiscích deštenský rodák.

Když se Rakousku ve válečných bojích přestalo dařit, potřebovali vojenští páni své vojáky na frontu. „Pak s našimi kapelami udělali soutěž, ve které jsme my, Písečáci, zvítězili. A německá kapela byla zrušena, její muzikanti museli na frontu!" zaznamenal Karel Kvapil.

Ani členové písecké kapely však nezůstali přesunu na frontu ušetřeni. Tedy většina z nich. „Brzy padla i naše kapela. Kapelmajstr Matěj Růžička, který byl z Písku, si směl vzít s sebou do Těšína jen čtyři hudebníky. Řízením osudu jsme mezi nimi byli já i s bratrem Františkem," citoval ze zápisků svého otce František Kvapil z Hluboké nad Vltavou.

Deštnákům, jak Karel Kvapil sebe a svého bratra ve válečném deníku označoval, přálo štěstí vícekrát. „I když jsme oba měli nejvyšší vojenskou kvalifikaci I.A, zákopům a šrapnelům jsme utekli a zůstali u vojenské kapely. Dokonce jsme hráli na těšínském nádraží k uvítání císařského páru Karla a Zity – to byla krásná ženská! Přes mnoho dalších strastiplných zážitků jsme asi byli jedni z mála vojáků, kteří tu zlořečenou světovou válku opravdu vyhráli, právě s křídlovkou a klarinetem v ruce! Zlatá muzika!"