Patří k dominantám krajského města, mnoho lidí kolem ní denně chodí nebo projíždí, málokdo však ví, co se vlastně skrývá uvnitř. Vodárenská věž stojí na křižovatce ulic Mánesova a Boženy Němcové v Českých Budějovicích už od roku 1724 a dlouhá léta byla nutnou součástí života obyvatel. Přiváděla totiž užitkovou vodu z řeky do domů a podniků. Nyní už město její služby nepotřebuje, ale zcela opuštěná také není. Dvakrát do roka se zčásti otevírá pro návštěvníky a v přilehlých budovách funguje opravna a cejchovna vodoměrů.

Redaktoři Deníku navíc dostali možnost nahlédnout i do nepřístupných prostor, provedl je tudy technik společnosti Čevak Tomáš Hobizal. „Jediným smyslem věže bylo co nejvýše držet nádrž, do které se čerpala voda z Vltavy. Díky výšce pak vznikl dostatečný tlak, aby odtud voda potrubím odtékala do domů a také třeba Samsonovy kašny," vysvětluje. Hlavním vybavením věže je tak vodojem o obsahu 250 metrů krychlových, který se skrývá ve výšce 32 metrů nad zemí.

Strohé přízemí

Interiér Vodárenské věže v Českých Budějovicích.Cestu k němu zahajujeme 
v nejnižším místě věže. V malé přízemní místnosti je vidět pouze dvoje potrubí a úzké schodiště. „Víc technického vybavení tady nečekejte a ani historicky tu nebylo. Věž potřebovala pouze jedno potrubí, kterým se voda čerpala nahoru, a druhé, kterým se rozváděla do domácností. Hlavní strojovny s čerpadly byly vždy v sousedních budovách," říká Tomáš Hobizal.

Dál vede poměrně strmé 
a úzké schodiště. První odpočívadlo je tmavé a trochu ponuré, ale připomíná historii věže. „Je tady dobře vidět kombinace zdiva – kamene a cihly. Také stojí za povšimnutí, že věž je ve velice dobré kondici, nikde nejsou žádné praskliny, nikdy se budova nemusela zpevňovat. To je obdivuhodné zvlášť s ohledem na to, že stojí na břehu řeky," připomíná Tomáš Hobizal. Věž ve své téměř 300leté historii nepotřebovala žádnou velkou opravu, výrazně však byla přestavěna v roce 1882.

Na další podestě má společnost Čevak vyvěšeno několik informačních panelů pro občasné návštěvníky. Ty ukazují plány věže z historických materiálů, ale také mimo jiné připomínají zřízení samostatného budějovického vodovodu na pitnou vodu, která se od roku 1882 získávala z nedabylského zdroje. „Město pak mělo téměř dalších sto let dvojí systém – pitnou vodu bralo z Nedabyle 
a užitkovou z řeky prostřednictvím vodárenské věže," dodává Hobizal.

Při čerpání užitkové vody do věže se přitom původně využívalo vodní síly řeky. Nejprve tu sloužilo vodní kolo, později jako záloha parní čerpání. Až ve třicátých letech minulého století rozhodli radní o elektrifikaci. „Zvláštností je, že pro případ výpadku tehdy zvolili formu generátoru poháněného svítiplynem," říká Hobizal.

Když vyjdeme poslední část schodiště, ocitneme se na nejvyšším místě, kam při občasných příležitostech mohou návštěvníci. Dál už je totiž cesta nebezpečná a vede jenom po žebřících. Nad hlavou máme nádrž, do níž se vejde až 250 metrů krychlových vody. V současné době je ale prázdná. „Víme, že do roku 1975 byl tento rozvod normálně používaný pro jižní část města a během osmdesátých let si odtud vodu ještě braly průmyslové podniky. V současné době už se ale užitková voda z řeky nečerpá," připomíná Hobizal.

Interiér Vodárenské věže v Českých Budějovicích.Celé České Budějovice se nyní zásobují pouze pitnou vodou, a to prostřednictvím moderních vodojemů na Včelné, ve Starých Hodějovicích, Dubičném a na Hosíně. Samotné vodárenské věži ale přesto jedna drobná funkce zůstala. „Do původního vodojemu je vestavěný malý plastový o objemu 35 metrů krychlových. To je zásoba, která slouží pro cejchovnu vodoměrů," vysvětluje Hobizal.
Na odpočívadle pod nádrží jsou dvě okna. Jedno z nich symbolicky nabízí výhled na další věžový vodojem – Švábův Hrádek. „Teď stojíme v budově, která byla postavena roku 1724 a je nejstarším vodárenským zařízením, a koukáme na budovu dokončenou v osmdesátých letech, která v podstatě nikdy nebyla v provozu. Dole jen protéká voda, ale nádrž se nevyužívá, protože rozvoj Budějovic nebyl takový, jak se předpokládalo," připomíná Hobizal.

Uzávěr už zrezivěl

V místnosti si také návštěvníci mohou povšimnout  opět dvojího potrubí a rezivého vodárenského uzávěru. Stěny nádrže zdobí nejrůznější nápisy a mnoho let staré poznámky bývalých pracovníků. „Zde jsem pracoval 
7. června celý den bez přestávek," sděluje jedna z nich.

K samotné nádrži a skrz její vnitřní prostor se dá stoupat po příkrém žebříku. Vedle něj visí ještě silné lano. Jedná se o bezpečnostní pás, kterým se při výstupu po žebříku jistí pracovník při pravidelné měsíční kontrole. Kromě toho se dvakrát do roka, vždy před Dnem otevřených dveří, budova uklízí. „Netroufám si říct, kolik kilogramů uhynulých much odsud vždy uklízečka vymete," směje se Hobizal.

Výhled z Vodárenské věže v Českých Budějovicích.Začneme stoupat po šestimetrovém žebříku skrz nádrž. Cesta je poměrně náročná a zvlášť lidem, kteří mají strach z výšek, by při ní asi nebylo příliš dobře. Nakonec se ale ocitneme v nejvyšší místnosti na vodojemu. Kdyby byl stále v provozu, stáli bychom vlastně na vodní hladině. Samotný prostor je velmi strohý, není v něm nic kromě dřevěné podlahy, trámů a čtyř oken. „Tato místnost nikdy neměla zásadní využití. Byla ale důležitá pro stavbu krovu a střechy a umožňovala přístup k nádrži seshora," popisuje Hobizal a nadzvedá jako důkaz jeden z poklopů v podlaze.

Zkusíme otevřít okno, proti čemuž nejprve protestuje hejno mušek, ale pak se nám naskytne krásný výhled na Budějovice. Návštěvníkům však společnost Čevak tento bonus dopřát nemůže. „Do místnosti nad nádrž už lidi opravdu nepouštíme. Výstup sem je nebezpečný a nebylo by to ani možné organizačně zvládnout," zdůrazňuje Hobizal. Přesto je podle jeho slov o prohlídky vodárenské věže pravidelně velký zájem. Mnozí obyvatelé totiž touží odhalit, co se uvnitř skrývá.

My teď výjimečně můžeme pokračovat ještě dál. Po dalších žebřících se dostaneme do prostoru, který připomíná klasickou půdu s dřevěnými trámy. Nechybí ani pavučiny a spousta mušek. Nakonec Tomáš Hobizal zvedne těžký poklop a rázem jsme úplně na vrcholu věže – na malé střeše s hromosvodem uprostřed. „Sem už se chodí opravdu zřídka, ale minimálně jednou do roka si ten výhled dopřeji. Jsme ve výšce 44 metrů a je krásně vidět historické centrum, jižní předměstí Budějovic a když je jasno, tak také celá hradba od Novohradských přes Slepičí hory až po Blanský les," říká Hobizal.

Počasí nám sice nyní nepřeje, ale přesto je rozhled 
z vodárenské věže velkým zážitkem. Střecha je relativně nová, opravovala se společně s fasádou v devadesátých letech. Stavebníci tehdy dbali na to, aby zachovali původní vzhled budovy.

Ta nejspíš v minulosti musela čelit i přírodním katastrofám, zaznamenán je třeba jeden úder blesku a povodně v roce 2002. „Věž byla společně s okolními domy zaplavená. Poničilo to nešťastně umístěný archiv firmy, ale budově se nic hrozného nestalo," vzpomíná Hobizal.

Místo pro kancelář?

Interiér Vodárenské věže v Českých Budějovicích.Při cestě dolů také vyvrací známou historku o tom, že jeden z ředitelů chtěl mít ve vodárenské věži kancelář. „Je to historicky poněkud zavádějící. Dřív se říkalo, že technické oddělení sídlí ve věži, ale nebylo tím myšleno přímo nahoře, ale v okolních budovách. Totéž podle mě platí 
i o té ředitelně," vysvětluje.

Na samotnou věž ale Hobizal dodnes nedá dopustit a považuje ji za velmi důmyslné zařízení. „Zvlášť to, že Budějovice měly dvojí rozvod – na pitnou a užitkovou vodu – je velmi zajímavé. Byla to svým způsobem záloha pro případ poruchy a dnešní používání pitné vody na všechno se může zdát poněkud nehospodárné," uzavírá.

Z historie věže

Až do počátku 18. století čerpali obyvatelé Budějovic pitnou vodu ze studní a užitkovou z řek či rybníků. To ale přestalo potřebám města vyhovovat a zastupitelstvo v roce 1720 rozhodlo 
o výstavbě vodárny. Věž se stavěla do roku 1724 a stála 11 833 zlatých. Pohon zajišťovalo vodní kolo na náhonu Lučního jezu.
V roce 1882 byla věž upravena 
a zvýšena na současných 44,3 metru. Měděný vodojem byl osazen ve výši 32 metrů.
V meziválečných letech se zhoršila kvalita vody ve Vltavě, 
a proto se roku 1931 začala do věže přivádět voda z Malše. Vedle toho užívali Budějovičtí pitnou vodu z prameniště v Nedabyli a později i ze štoly v Úsilném.
Užitková voda z věže se přestala rozvádět během 80. let. V roce 1990 prošla budova rozsáhlou rekonstrukcí. Je památkově chráněným objektem.