Nejprve pomáhal syn tátovi, po letech si role vyměnili. Na jedné pracovní pozici se vystřídali muži z rodiny Wagnerů. Jako první byl technikem v DK Metropol Jaroslav Wagner. „Výhodou naší práce je, že z hezkého koncertu máme taky kulturní zážitek," říká čtyřiašedesátiletý rodák z Českých Budějovic.

Jak jste se dostal k povolání technika, zvukaře?
Muzika byla odmalička můj koníček a měl jsem kamaráda, který se tím zabýval profesně, takže jsem mu občas pomáhal s bednami a podobně. Tak to postupně šlo a když jsem začal přemýšlet, že nechám své práce, jezdil jsem s náklaďákem, tak mi právě kamarád navrhl, jestli nechci zkusit dělat technika. Nakonec jsem roku 1984 nastoupil do Metropolu.

Co obnáší práce technika?
Technik dělá zvuk, světýlka, obsluhuje elektrická zařízení. Nová generace už k tomu samozřejmě má počítače. Takto zajišťujeme všechny akce v Metropolu.

Jak dlouho před začátkem se musíte připravovat?
To záleží na akci. Když je nějaký nóbl ples, tak jsou přípravy delší, protože je kolem toho i víc práce v sále. Zvlášť bývalý ředitel si potrpěl, aby vše dobře vypadalo a bedlivě na nás dohlížel. Když jsou obyčejnější akce, stačí přijít odpoledne.

Takže je to práce po večerech…
Ano, i když někdy máme 
i přes den třeba konference. Živit se jako technik znamená mít přehozený denní rytmus, ale pro mě nebyl problém si  na to zvyknout. Já jsem sova, spíš by mi vadilo vstávat před sedmou ráno.

Kde v Metropolu technici sídlí?
Mezi vchody do balkonů jsou dveře do kabiny. Z té vedou dvě okna, jedním kouká osvětlovač, druhým zvukař. Tam trávíme víceméně celý večer.

Nepřipadáte si tam izolovaní?
Ne, často se zastaví kamarádi. A také jsme si ten prostor upravili k obrazu svému. Začal jsem s tím já a jsem rád, že to tak Radim nechal. Dneska už je to totiž hodně retro, staré plakáty, které mi dávaly kapely, spousta dárků.

Je pro vás podstatné, co se na akci hraje za hudbu?
Když jsem začínal, rozhodně jsem nebyl fanda dechovky. Vlastně dodnes nejsem, na koncert bych nešel, ale v práci jsem se ji naučil poslouchat, zvučili jsme ji třeba i na Živitelce. Koupil jsem si tehdy desku a doma si ji poslechl, abych věděl, jak to má znít. Nakonec si člověk řekne, že každá muzika, pokud se dělá dobře, má něco do sebe.

Jsou v hudbě pro technika rozdíly? Je obtížnější něco zvučit?
Náročnější je instrumentální hudba, protože tam hraje víc nástrojů. Technik ale hlavně musí konkrétní muziku znát a na akci ji přiblížit tomu, co má naposlouchané. Já už teď poslouchat nepotřebuji, ale když jsem začínal, tak jsem musel shánět desky. Založením jsem bigbíťák, to mi bylo nejbližší, a ostatní žánry jsem pomalu nasával.

Máte interpreta, kterého byste si rád někdy ozvučil a osvětlil?
Když v Čechách vystupoval Glenn Miller Orchestra, říkal jsem si, že je to úžasná muzika a rád bych s nimi někdy pracoval. Jinak třeba v minulosti se mi strašně líbili Fešáci. Pak jsem takové kapely zvučil, a to měl člověk radost. A swing byl moje srdcovka.

Když na akci hraje vaše oblíbená hudba, můžete si to také užít?
Určitě. To je výhoda téhle práce, že z hezkého koncertu máme taky kulturní zážitek.  Navíc na takové akce většinou chodí i kamarádi, tak se bavíme i o pauzách.

Jak se během třiceti let změnila profese technika?
Je to hodně jiné oproti době, kdy jsem začínal. Já zažil ještě kotoučáky, dnes to přinesou na flashce, staré pulty byly jednodušší, teď se objevují dotykové displeje. To jsou věci, které už mě tolik neoslovují, to dělají mladší.

Napadlo vás někdy, že by syn mohl řemeslo jednou převzít?
To ano, on sem chodil ještě jako školák, sedl si za pult 
a zkusil zasvítit. Měl jsem radost, protože byl jediný 
z mých dětí, kdo k tomu tíhl. Pak už mi chodil pomáhat jako brigádník a nakonec to došlo tak daleko, že práci převzal a ze mě je ten brigádník.

Jak spolu vycházíte v kabině?
Občas ponorka, pošleme se někam, ale druhý den pohoda.

A kdo má hlavní slovo?
Radim, protože když se stane průšvih, tak já už jsem dneska z obliga. On jde na koberec.

Jaroslav a Radim Wagnerovi.


Vystudoval sice úplně jiný obor, ale k technickým věcem ho to vždycky táhlo. Nakonec tedy Radim Wagner zcela přirozeně převzal otcovu práci. „Pořád vycházím z toho, co jsem se naučil od táty," říká.

Ovlivnilo vás jako kluka tátovo povolání?
Já jsem měl odmalička takové technické myšlení čili tátova profese mi byla úplně nejblíž. Fascinovalo mě světlo, konkrétně to, že je všude kolem tma a já mohu nějakou čočkou, reflektorem nasvítit objekt, že si sednu za pult 
a ono se to stane. To byl prvopočátek. Další věci, co se týče zvukařiny a chápání fyzikálních zákonů, které jsou k tomu nutné, přicházely postupem času.

Studoval jste ale úplně jiný obor.
Jsem potravinář v oboru vaření piva a sladovnictví, ale už během školy jsem věděl, že se uchytím někde u techniky. Začalo to výpomocí za symbolický peníz a postupem času jsem se rozhodl, že si založím živnostenský list. Když táta odešel do důchodu, bylo jasné, že ho vystřídám na pozici hlavního technika Metropolu.
Jaroslav Wagner: Dlouhé roky předtím mi tu pomáhal a nebyl nikdo jiný, kdo by tak znal prostředí v Metropolu. Ono to totiž není jenom o tom sedět v kabině, ale musíte místo znát. Když se něco stane, musíte vědět, kam doběhnout a kde to opravit. I ty dráty ve zdech, které nejsou vidět, jsou důležité.

Radime, pro vás je důležité, jaká hraje muzika?
Určitě. Já jsem žánrově docela vytříbený a baví mě plesy, kde je živá muzika, zahraná kvalitními muzikanty a 
s dobrým zvukem. Zvuk už mnohdy neděláme my, dneska kapely mají svoje zvukové vybavení, ale světelná scéna je vždy na nás. A když je s muzikou něco špatně, tak už ani práce se světly není ideální. Mě osobně nebaví reprodukovaná elektronická hudba a bohužel doba je taková, že 
z maturitních plesů se stávají diskotéky.

Světla plánujete před akcí?
Pokud produkce nepřijde 
s konkrétními požadavky, tak je to na mně. Já navrhnu, jak bude scéna vypadat, kam bude které světlo mířit, jakou bude mít barvu a jsem schopný udělat několik změn, nálad. Dobarvení scény světly dělá vlastně hrozně moc. Když se všechno sejde, lidé pochopí, jak to muzikant myslel.

To si lidé neuvědomí, vaše práce vlastně není moc vidět.
Vidět je, když uděláte chybu. Pak to lidé zaregistrují.

Dostali jste se někdy do prekérní situace?
Samozřejmě, pořád je to jenom technika. Někdy dojde ke kolapsu v polovině akce, může nastat i selhání lidského faktoru. Někdy se špatně domluvíte s tím druhým, ale to se naštěstí stává minimálně.

Teď máte v práci hlavní sezonu?
Ano, je plesová sezona, což znamená akci prakticky každý den. Myslím ale, že jsme si kolem sebe dokázali vybudovat tým kvalitních lidí a když cítím, že už to prostě nejde, že potřebuji oddych, tak vím, že  mě kluci zastoupí . Výhoda je, že přes léto máme volněji. Už 
v červnu začínáme dělat údržbu, napravujeme problémy, které se objeví během roku, 
a když je to hotové, vybereme si celou dovolenou.

Na plese musíte být až do konce, než odejde poslední člověk?
Samozřejmě, je to většinou tak do dvou, tří hodin v noci.

Nemáte toho někdy plné zuby?
Po těch letech už ne.
Jaroslav Wagner: Já to pociťuji, jak stárnu. Tahle práce musí být zároveň koníček. To není jako stoupnout si k soustruhu a ve dvě mít padla.

Když máte volno, pustíte si muziku, nebo jí máte z práce dost?
Pustím si, akorát ne nahlas.

Trpíte profesionální deformací? Když přijdete na koncert jako posluchač, všímáte si chyb?
To je první věc, vždy pozoruji, jaká je scéna a podobně.
Jaroslav Wagner: Pro mě jsou zajímavé staré pořady. Zahlédl jsem tam třeba první bezdrátový mikrofon, který jsme měli i v Metropolu. Tenkrát jsem ho přivezl až z Bratislavy. S bezdrátovými mikrofony jsme zažili spoustu věcí, pro zvukaře to byl úžasný vynález, protože najednou vám nikdo nevykopne kabel. Jednou v Armáďáku zkoušeli mikrofony s velikým dosahem, které ale nedovedly rozlišit frekvenci. V tu chvíli jsme měli v Metropolu nějaký tichý pořad a najednou se sálem ozvalo: „Do pr…!" Hrozný průšvih. Pak jsme zjistili, že náš mikrofon chytil právě výkřik až z toho Armáďáku.

Radime, bude další generace zvukařů Wagnerů?
Věřím, že ano. Čekáme druhého syna, tak jeden z kluků prostě bude muset.