Ačkoli musel na dlouhou dobu odejít z armády, dokázal se v šedesáti letech úspěšně vrátit zpět. Plukovník Josef Ondra je jedním z rehabilitovaných vojáků, kteří převzali v minulém týdnu vyznamenání od krajského vojenského veliteství.
„Od pěti let jsem skaut a skauting mě přivedl i k armádě, protože jsem v tom viděl takové pokračování skautského života, táboření, poznávání cizích míst a nových lidí,“ vypráví Ondra.


Nepříjemný straník

Do armády Josef Ondra vstoupil v roce 1948. Zdůrazňuje, že po celou dobu v něm byla jeho skautská čest, která mu nedovolila v mnoha situacích mlčet. „Abych jako voják získal nějaké postavení, musel jsem vstoupit do strany, ale byl jsem nepříjemný člen strany. Nikdy mě nebrali za vhodného, protože jsem měl například při prověrce názor na prezidenty Masaryka a Beneše, kteří podle mě byli demokraté, a poukazoval jsem na to, že to, co se děje, neodpovídá mým představám o demokracii,“ vzpomíná.

Nepříjemnosti měl i ve vojenské akademii, především v předmětu mravně–politická výchova. „Tam se lektor třeba zeptal: Kdo byl hrdina, ten, kdo bojoval na západní nebo na východní frontě? A já jsem se přihlásil a řekl: No, přece každý, kdo nasazoval svůj život. Na to lektor odpověděl, že ne, že hrdina byl jenom ten, kdo bojoval na východní frontě. A tak se postupně utvářel můj vztah k tomu všemu,“ vypráví.

Ze začátku byla Ondrova kritičnost brána jako klad. „Na každé stranické schůzi jsem vystoupil s tím, že nejsem proti myšlence socialismu, ale měl jsem výhrady k tomu, jak se to realizovalo. Nejprve to bylo v pořádku, hodnotili mě jako upřímného a kritického v tom kladném slova smyslu, jenomže já jsem pak kritizoval také to, že se partaj stává zvláštní kastou.

Srpen 1968 prožil Josef Ondra na útvaru v Táboře a protože stále říkal, co si myslel, jednoznačně odsoudil vstup bratrských vojsk a nakonec byl zařazen do skupiny vojáků, kteří musí odejít.

„Hned jsme věděli, že nás jako „zrádce“ v lepším případě vyhodí, v horším zastřelí,“ říká. V armádě, kde předtím získával samé pochvaly, byl najednou klasifikován jako naprosto neschopný a v roce 1970 byl definitivně vyhozen.

„Známý mi sehnal místo referenta na finančním úřadě, ale když se dozvěděli, že jsem byl vyloučen ze strany, nic z toho nebylo. Takže jsem pracoval jako kopáč, asfaltér, skladník a závozník,“ vzpomíná.

Když jednoho dne skládal basu piv před obchodem, nabídli mu místo vedoucího v táborské samoobsluze. V obchodě zavedl vojenský pořádek a heslo Obsluhuj tak, jak chceš být sám obsloužen, což přineslo úspěchy. „Už po týdnu práce jsem dostal pochvalu od místní inspektorky, ale po čtyřech letech jsem byl propuštěn, protože jsem jako vyloučený člen strany nesměl mít žádné podřízené, které bych mohl špatně ovlivňovat. Skončil jsem tedy nakonec jako lisař,“ vypráví.

Kromě oblíbené práce přišel Ondra i o některé přátele. „My, kteří jsme byli vyhozeni, jsme se nadále scházeli, ale byli i známí, kteří když šli v uniformě, tak nezasalutovali, protože co kdyby je někdo viděl s Ondrou,“ říká.

Nemohl také dále veřejně vyjadřovat své názory, na schůze ho nezvali a často byl odstaven stranou, protože se vědělo, jaký je kritik. Postižena byla i jeho rodina, prvního syna dostal do školy díky tomu, že se zavázal vést jeho chlapecký oddíl, u druhého syna mu to již nedovolili.

Úspěšný návrat

Sametová revoluce jej zastihla v táborské fabrice. Brzy zveřejnil svůj příběh a spojil se s ostatními vojáky, kteří dnes tvoří Vojenské sdružení rehabilitovaných.

V roce 1991 byl požádán, aby se vrátil do armády. Přesto, že už mu bylo šedesát let, úspěšně absolvoval všechny testy a zazářil na prvním velkém cvičení. „Když řídící orgán uvedl, že nejlepších výsledků dosáhl důstojník, který se vrátil do armády po dvaceti letech, tak to byla určitá satisfakce,“ říká. V armádě pak působil ještě dva roky.

Podle Ondry se rehabilitovaným vojákům dostalo hlavně morálního odškodnění, co se týče finanční újmy, kterou jim vyloučení z armády způsobilo, je stále co napravovat. Přesto zdůrazňuje, že o peníze mu dnes už ani tak nejde. „Myslím, že žiju dobře a mám pořád svou čest, jsem pyšný na to, že se můžu každému podívat do očí.“