Velikonoční svátky jsou pro křesťany nejdůležitějším obdobím roku. Nespojují si je ani tak s kraslicemi a pomlázkou, jako spíš s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem.

Lidé z farnosti vyhlášeného poutního místa Římov na Českobudějovicku se na ně chystají již několik týdnů.

Jaké jsou poslední přípravy před připomínkou ukřižování a zmrtvýchvstání a co vše čeká nadšené věřící i jejich faráře, kteří se přípravám svědomitě věnují? Zajeli jsme do Římova ve středu a včera na Zelený čtvrtek, abychom případně pomohli při závěrečných přípravách.

Getsemany

Míjíme kapličky zastavení římovské pašijové cesty, která se obtáčí kolem obce s poutním kostelem sv. Ducha. Místo dřevěných postav jsou v kapličkách už jen fotografie. Loni zde byly ještě originální sochy. Některé ale zloději ukradli, a další proto skončily v depozitářích.
Je čtvrtek odpoledne a kolem římovského kostela v centru obce je živo. Od šesti hodin zde totiž začínají obřady Zeleného čtvrtka.

Mezi ambity v Loretě, malé stavbě uprostřed nádvoří, nacházíme sedmadvacetiletou Ludmilu Jánskou.
„Právě dokončuji květinovou výzdobu místa, které znázorňuje Getsemanskou zahradu, kam se uchýlil Kristus po poslední večeři,“ prozrazuje žena, která zpívá v římovském kostelním sboru a občas v něm vypomáhá i hraním na varhany.
Pečlivě staví květináče s hortenziemi a do váz dává narcisky. „Dělám to letos poprvé, tak snad to bude v pořádku,“ usmívá se nad žlutými a bílými květinami. „Velikonoce jsou pro mě nejdůležitějším svátkem roku,“ říká učitelka z Mateřské školy v Doudlebech. Její malý syn Filip sleduje zdobení oltáře.

Spodní část zůstává zahalena látkou. „To je Boží hrob, který bude odhalen až večer na Velký pátek,“ pokračuje žena a s díky odmítá naši pomoc. Sem přijdou věřící v pátek večer uctívat ukřižovaného Ježíše Krista.

Papírový Kristus

Mezi těmi, kteří pomáhají s přípravou na Velikonoce, je také Josef Poncar, který bydlí nedaleko kostela.
„Tady v Římově teď nemáme klasického kostelníka, takže panu faráři pomáhají ministranti nebo ostatní farníci,“ prozrazuje Poncar, jehož syn v kostele ministruje.

„S úpravou poutního areálu jsme začali již před více než týdnem. Na Květnou neděli chodíme římovskou pašijovou cestu. Má 6,5 kilometru a pětadvacet zastavení, která jsme museli uklidit, z kaplí vymést listí a vyčistit od klacků. Vystřídalo se nás při úklidu asi patnáct.“
Při úklidu pomáhá i obecní úřad, bez kterého by to nešlo.

Stejné smýčení jako kaple areálu čekalo i poutní kostel, Loretu a ambity. Ve čtvrtek přišla řada na výzdobu Božího hrobu. V pátek se pak kříže v kostele zahalí do sukna na památku smrti Ježíše Krista. Zahalování má na starosti zdejší farář Tomáš Koňařík s ministranty.
Zvony, které se odmlčely, zazní až při vzkříšení.

„Tak před dvaceti třiceti lety se lidé na Velký pátek večer sešli a zpívali náboženské písně k uctění hrobu Ježíše Krista až do soboty,“ zalovil v paměti Josef Poncar s tím, že staří již odcházejí a mladí k tomu nejsou.

Při sobotních slavnostních obřadech se také zapálí hranička dříví a velikonoční svíce, tzv. paškál. Hraničku ze suchého dříví připraví ministranti. Josef Poncar pokračuje, že paškál zůstane u oltáře a bude hořet následujících čtyřicet dní.
„Později paškál využíváme při pohřbech, kdy jej postavíme zapálený k hlavě zesnulého v rakvi,“ připomíná další význam paškálu.

Napilno má v těchto dnech zdejší farář Tomáš Koňařík. „Na Velikonoce se připravujeme již prakticky po odklizení vánoční výzdoby,“ prozrazuje kněz.
Hlavní nápor prý začíná deset dnů před Velikonocemi. „Máme tady v Římově jako jediní na světě unikátní pašijovou cestu, zachycující utrpení Kristovo z Jeruzaléma. Zpívané pašije se u nás konaly právě tuhle Květnou neděli.“

Kaple, kde chyběly dřevěné sochy, přesto prázdné nezůstaly.
„Nechali jsme vyrobit asi metrové zvětšeniny z negativů a nainstalovali jsme je na podstavce vpředvečer Květné neděle.“
Místo vzácných soch, u kterých se modlily předcházející generace, se tak stovky lidí poprvé modlily k papírovému Kristu a Panně Marii.

Místní farníky čekal i hlavní úklid kostela. „Umývali jsme, vymetali pavučiny, prali a naškrobili plachty, aby oltáře byly připravené. Přichystali jsme i paškál a svíčky, jejichž plamen vyjadřuje šíření křesťanské víry do světa,“ říká Tomáš Koňařík.

Z Římova do Říma

Na Zelený čtvrtek si věřící připomínají poslední večeři Páně. „Je to Kristus, který svolává lidi ke slavení velikonočního Beránka, kterým je on sám,“ pokračuje Tomáš Koňařík.
„Při této velikonoční liturgii zvláště nám, jeho učedníkům a jeho apoštolům, kněžím a biskupům, dává Kristus nové přikázání – kdo chce být mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem, A kdo chce být mezi vámi první, ať je otrokem všech. I proto se v některých kostelích, zvláště v biskupském, slaví liturgie mytí nohou.“

Tomáš Koňařík pokračuje, že Zeleným čtvrtkem, kdy Kristus vstupuje do utrpení, se má odkládat vše, co je zvlášť tělu příjemné.
„Člověk se zapojuje a sjednocuje s utrpením Kristovým a tělo Kristovo čili církev také. To se oznámí rozezněním všech zvonů v kostele, které se pak zavážou a nezvoní se s nimi až do velikonoční vigilie. Říká se, že zvony odletěly do Říma,“ doplňuje Tomáš Koňařík.

Dnes, na Velký pátek, si návštěvníci římovského kostela připomenou smrt Ježíše Krista. Zítra při velikonoční vigilii čili při bdění budou zažívat Spasitelovo znovuzrození.

Předvelikonoční maraton příprav a úklidu okolí i sebe sama konečně vystřídá radost z vykoupení. Aleluja.

Kněz Tomáš Koňařík: Zlo přemáháme dobrem
Sobotní velikonoční liturgie Kristova vzkříšení je velice působivá a stará, připomínající se už od doby apoštolské. Proto láká lidi, kteří při ní zakoušejí milost Boží a setkávají se s vítězným Spasitelem. K tomu ale potřebují duchovní přípravu, stejně jako kněz. Kněz se modlí, medituje a poznává, že zvítězit nad zlem v člověku a ve světě se nedá jinak než ve spojení s Kristovým utrpením. Jako Kristus obětoval sebe pro nás a pro naši spásu, tak i my tím, že obětujeme své já, svými každodenními kříži, vítězíme nad zlem v sobě i ve svém okolí. Přemáháme zlo dobrem. Je veliká radost, když člověk vidí, že temnoty ustupují a nastupuje záře světla.

Lidé, kteří prošli čtyřicetidenní cestou ke Kalvárii, umí prožívat Kristovo utrpení. Jasně vidí, že je korunováno vítězstvím Krista. Vítězství je korunováno i v jejich nitru a to přináší úžasné blaho.

Samotná velikonoční liturgie vyžaduje také vědomou kázeň, která vychází z poslušnosti vůči Kristu. Není to jen něco neviditelného, spirituálního. Poslušnost vůči Kristu, který nás vede domů, k Otci, se uskutečňuje skrze liturgii. Bdění na modlitbách tak může trvat i dvě hodiny. Čím delší je liturgie, tím více má člověk možností hlouběji se ponořit do tajemství spásy a tajemství Boží lásky. Odchází pak z kostela opravdu blažený nejenom pro následující den, ale pro celý rok.

Nájezdy zlodějů zničily unikátní pašije
Přežili první i druhou světovou válku, přežili čtyřicet let komunistické totality, ale nepřežili současnou dobu svobody a demokracie. Kdo? Ježíš Kristus, apoštolové, Římané a další postavy z unikátní římovské pašijové cesty, která v délce několika kilometrů vede okolím Římova.

Po roce 1989 se stala několikrát cílem nájezdů zlodějů, kteří vyloupili kapličky a ukradli sochy ze 17. století. Naposledy zde řádili loni na jaře, kdy zmizela desítka soch. Zbývající dřevěné postavy skončily proto raději pod zámkem v bezpečí depozitářů, aby se také ony nestaly snadnou obětí zlodějů.
„Po pachatelích stále marně pátráme,“ přiznává českobudějovická policejní mluvčí Regina Tupá. Jestli bude mít příběh šťastný konec, zda budou vyslyšeny modlitby návštěvníků poutního místa a sochy se najdou a vrátí zpátky, se zatím neví.
Přejme si, aby se brzo znovu ocitly tam, kam již více než tři sta let patří.