Blíží se Velikonoce a všude už vidíme typickou výzdobu – kuřátka, zajíčky, ovečky a další figurky, jarní květiny a kraslice. Jaký je původ Velikonoc? Jsou to svátky jara?
Odpověď na tuto otázku není zcela jednoduchá. Velikonoce jsou oslavou památky událostí „veliké noci" – ukřižování, smrti a následného zmrtvýchvstání Ježíše Krista. To je křesťanský obsah Velikonoc. Ovšem kořeny těchto svátků sahají hlouběji, navazují na židovský Pesach a na zemědělské svátky různých kultur, které připadají na začátek jara. Tato souvislost jistě není zcela náhodná.

Proč se Velikonoce slaví při prvním jarním úplňku?
Termín oslavy křesťanských Velikonoc vychází 
z termínu židovského svátku Pesach. A ten Židé slaví 
o prvním úplňku po jarní rovnodennosti. Během slavení tohoto svátku došlo podle svědectví evangelií k ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, tedy k události, kterou si křesťané o Velikonocích připomínají.
Od 4. století již svátek nepřipadá přesně na 14. nisan, tedy na den prvního jarního úplňku, ale na neděli, která po něm bezprostředně následuje. Význam neděle převážil nad datem podle lunárních fází. Nicméně termín Velikonoc se dodnes váže na první jarní úplněk a je tak asi jediným pozůstatkem lunárního kalendáře.

Zmiňujete svátek Pesach, který je důležitou součástí židovské kultury. Jaký je jeho význam 
a jak se slaví?
Hlavním obsahem tohoto židovského svátku je připomínka exodu – vyjití Izraelitů ze země otroctví. Je to událost, která je chápána jako klíčová v dějinách Izraele. Svátek Pesach však původně zřejmě vznikl sloučením svátků dvou různých kultur. A to zemědělského svátku první sklizně ječmene a nomádského svátku prvního jarního úplňku souvisejícího s vyháněním stád na nové pastviny. Oba tyto svátky se pojily s přechodem ze zimního období do jara a se začátkem nového roku.
V judaismu ustoupily proměny v přírodě vázané na kosmické rytmy do pozadí, významnou se stala právě připomínka exodu. Vrcholem židovské oslavy Velikonoc je také dnes Pesachová hostina, při níž je konzumace různých symbolických pokrmů spojená s modlitbami 
a připomínkou exodu.

Ilustrační foto.Původně šlo tedy o svátky jara, podobně jako v naší kultuře…
Příchod jara, začátek vegetačního cyklu a zemědělského roku představoval významný mezník v rámci ročního cyklu v mnoha kulturách. Čas, kdy se probouzí příroda, čas setí, doba, kdy se dobytek opět vyhání na pastvu, je obdobím, na které 
v různých kulturách připadají významné svátky. Jarní probuzení přírody bylo v antice důležitou metaforou Kristova zmrtvýchvstání. Významnou roli hraje také symbolika světla. Velikonoce se vážou k termínu jarní rovnodennosti, kdy délka dne začne převažovat nad délkou noci. Antičtí křesťané v tomto viděli symbol Kristova vítězství nad smrtí 
a temnotou.

Proč se Zelený čtvrtek nazývá zelený a jaké zvyky se s ním pojí?
Proč se čtvrtek nazývá zelený, přesně nevíme. Zřejmě má toto označení svůj původ v německém greinen – plakat, naříkat, což zní podobně jako grün, zelený. Snad podle dávného zvyku znovupřijetí kajícníků, který kdysi připadal na tento den.
Na Zelený čtvrtek večer začíná takzvané Velikonoční třídení (triduum). Koná se bohoslužba, při níž se připomíná Ježíšova hostina na rozloučenou s jeho učedníky. Patří k ní zvláštní zvyklost mytí nohou a noční bdění připomínající Ježíšovo bdění v getsemanské zahradě před jeho zatčením.
V lidové tradici patřil k tomuto dni, stejně jako k následujícím dvěma, obyčej, že se lidé na venkově brzy ráno scházeli v zahradě či sadu, modlili se pod stromem obráceni k východu a líbali zemi. Zelený čtvrtek platil za snad nejvýznamnější den ve velikonočním okruhu, představoval začátek zemědělského roku, den velmi vhodný pro zahájení některých zemědělských činností, například setí plodin či první vyhnání dobytka na pastvu. Tato představa však koliduje s církevními zákazy – požadavkem svěcení svátku a dodržování pracovního klidu.

K Velikonočnímu třídení patří tedy ještě Velký pátek a Bílá sobota. Co je charakteristické pro tyto dny?
Je to ještě trochu složitější. Velikonoční třídení začíná ve čtvrtek večer. V židovském kalendáři, z něhož křesťanský liturgický kalendář v tomto případě vychází, ale den začíná večerem, to znamená, že prvním dnem velikonočního třídení je vlastně pátek, druhým sobota a třetím neděle.
Velký pátek je den památky Ježíšova umučení, jeho smrti na kříži, jež si křesťané připomínají při velkopátečních obřadech. Tento den je dnem přísného půstu (podobně jako Popeleční středa) a nekoná se mše. Při velkopátečních obřadech se čtou pašije a koná se obřad uctívání kříže.
K tradici Velkého pátku patří mimo jiné množství zákazů, jak je charakteristické pro nejvýznamnější sváteční dny v roce. Na Velký pátek nepohneš zemí, nezatopíš do východu slunce, neupečeš, nevypereš, nezameteš, neprodáš, nepůjčíš, nepřijmeš dar… Zákaz hýbání se zemí je úzce spjat s křesťanským obsahem Velkého pátku – se zemí se nesmí hýbat proto, že 
v ní odpočívá Kristus.
Velmi rozšířeným zvykem bylo ještě koncem 19. století obřadní umývání vodou pod širým nebem. Bylo spojeno 
s ranní modlitbou, lidé si omývali ruce, nohy, obličej, případně celé tělo, i pokud byla voda zamrzlá a bylo potřeba do ní vysekat díru.
Dalším zajímavým zvykem bylo honění Jidáše, které má mnoho různých variant. Jedna spočívá v honění chlapce, ustrojeného za Jidáše. Může mít na sobě obrácený kožich, klobouk, začerněné tváře nebo je omotán slámou, suchou hrachovinou a podobně. Jindy se ničí figurína – Jidáš je topen, pálen či házen z kostelní věže.

A jaké zvyklosti patřily k Bílé sobotě?
Bílá sobota je spojená s připomínkou smrti Ježíše Krista. Někde je dodnes zvykem modlitba u „Ježíšova hrobu", je to den ticha, pokračování půstu. Až večer následuje oslava vzkříšení při velikonoční vigilii. Některé lidové zvyky navazují na ritus svěcení ohně, který vigilii otevírá. Ten byl nejspíše snahou o pokřesťanštění pohanských obyčejů zapalování ohňů na počátku jara, jejichž cílem bylo probuzení přírody a zajištění bohaté úrody v následujícím roce. Ještě za Marie Terezie bylo běžné pálení ohňů na polích o velikonoční noci a duchovní byli káráni za účast na těchto obřadech. Bylo také zvykem odnášet si uhlíky ze svěceného velikonočního ohně a sypat je do polí.

Ilustrační foto.

Oheň se zapaluje před bohoslužbou ještě dnes? Jak tento obřad vypadá?
Ano, tento zvyk se zachoval dodnes. Velikonoční vigilii zahajuje bohoslužba světla, což je velice působivé, zvlášť pokud obřady začínají opravdu až po setmění, jak by měly. Symbolika světla zde hraje ústřední roli. Obřady začínají žehnáním ohně, který se zapaluje venku, od něho se zapálí velikonoční svíce, takzvaný paškál, symbol zmrtvýchvstalého Krista. Od paškálu si každý účastník zapálí svoji svíci, kterou při bohoslužbě drží v ruce a průvod se svícemi, s paškálem v čele, vchází do kostela, kde by měla být podle možností tma. Poté se zpívá prastarý chvalozpěv na velikonoční svíci, takzvaný exsultet. Následuje bohoslužba slova, při níž se čte až sedm biblických textů shrnujících dějiny spásy od stvoření světa až po Kristovo zmrtvýchvstání. Pak se 
v kostele rozsvítí, rozezní se zvony a následuje křestní bohoslužba.

Jak s tím vším souvisí pletení pomlázky a barvení vajíček?
Křesťanské motivy a prvky lidové tradice, které vycházejí většinou z předkřesťanských zvyklostí, byly vždy úzce provázané. Spojuje je společné téma – mystérium života a smrti, obnova života v přírodě i v lidské společnosti. Vejce patří v obřadní kultuře k archetypům. Můžeme je chápat jako symbol života, znovuzrození. Zřejmě proto se dávala také do hrobů. Nejstarším dokladem zdobeného vejce na našem území je nález červeného vejce datovaný k počátku 11. století. Archeologové toto vejce objevili v hrobě ženy ve Velkých Hostěhrádkách.
Na smyslu pomlázky se však ani badatelé neshodnou. Tento zvyk je u nás doložen už ve středověku a zdá se, že vznikl na našem území, konkrétně v oblasti česko-moravské a slezské. A dodnes je hlavně českým a moravským specifikem, i když se 
s ním můžeme setkat v některých přilehlých oblastech sousedních zemí. Slovo pomlázka je podle jazykovědců českého původu a pochází také již ze středověku. Jeho význam odpovídá zvyku – tedy šlehání. Kromě zvyku šlehat dívky a ženy mladými a obvykle spletenými pruty, který se většinou pojí s koledováním, označuje slovo pomlázka i tyto pruty samotné 
a nakonec také velikonoční dar, případně některé typické velikonoční pokrmy.
Někteří mají za to, že základem tohoto zvyku je kontaktní magie, při níž se z rašícího proutí přenáší síla na lidi, podobně jako to známe 
i z jiných zvyků, při nichž se užívají zelené ratolesti. Účelem vyšlehání pomlázkou by tedy mohlo být jakési občerstvení, oživení děvčat, přenesení zdraví, vitální síly 
a krásy.