Velikonoce nám v současné době nesprávně splývají už pouze s několika dny. Většina z nás má ještě jakousi představu o důležitosti Velkého pátku, a pak za skutečné velikonoční období považujeme už jen sobotu, neděli a velikonoční pondělí.

Velikonoční cyklus

Z tradičního hlediska se v pravém slova smyslu hovoří o velikonočním cyklu. Ten v zásadě začíná Popeleční středou, která zahajuje předvelikonoční půst, a končí – alespoň v lidovém mimoliturgickém prostředí – v neděli po neděli velikonoční, této neděli se říkalo Provodní. Už z těchto několika výrazů plyne, že Velikonoční svátky nejsou pouze rodinným svátkem jara a dětských her s vajíčky a pomlázkou. V tradičním pojetí jsou Velikonoce svátkem bohatším – jsou svátkem probouzející se přírody, a svátkem církevním, oslavou Vzkříšení Krista. A tyto dva aspekty společně po celé jedno tisíciletí (od počátků křesťanství u nás) formují a kultivují obřady a rituály, které obecně označujeme jako tradiční velikonoční zvyky a obyčeje.

V průběhu velikonočního cyklu nepřeberné množství dokladů z tradiční lidové kultury znovu a znovu dokazuje, jak pevně vzájemně prolínají a prostupují se obě roviny, které Velikonoční zvyky vytvářejí – rovina přírodní, rolnická, která celkově charakterizuje život lidí v sepjetí s přírodou, a na druhé straně rovina církevní, náboženská, která líčí průběh ukřižování a zmrtvýchvstání Krista.

Moudrost minulých generací může být užitečná

Naše současná společnost se mimo jiného vyznačuje atheismem, který je snad nejvýraznější v celé Evropě. Není náhoda, že lidé právě také v otázkách velikonočních tradic a zvyků upřednostňují ty, které jsou odpreparovány od oné roviny náboženství, a zcela programově se vyhýbají záležitostem, které souvisejí s vírou. Tím se ale bohužel velmi ochuzují o moudrost minulých generací, která z prožitku víry do jisté míry vychází, a která může být právě pro naši dobu užitečná a inspirativní. Protože kdo nechce být věřící, nemusí, ale každý by měl znát kořeny našich kulturních tradic a myšlenkový odkaz generací předků.

Velkopáteční poklady

Jednou z mimořádně zajímavých záležitostí velikonočních tradic jsou pověsti a pověrečná vyprávění o velkopátečních pokladech. Na Velký pátek se otevírají skály, a lidem, kteří jsou v té chvíli nablízku, se nabízí pohled na zářivé hromady zlata a drahokamů. Stačí jen brát! Pokud se zaposloucháme do takového vyprávění, a nebo si ho nalistujeme v některé knížce pohádek a pověstí, znovu a znovu budeme zjišťovat, že to vlastně s těmi poklady ale není tak úplně jednoduché.

Vlastně všechny pověsti hovoří tak trochu o něčem jiném - o tom, jak někdo, muž nebo žena, vejde do skály, nabírá zlato a zatímco tráví drahocenné vteřinky nad poklady, skála se zavře. Dotyčný nálezce pak zůstává uvnitř, a to pěkně dlouho!

Žádná pověst se nezabývá tím, co tam tak asi tento jedinec pojídá, kde se sprchuje, za kolik a kde tankuje, jak platí složenky a daně a podobně… Zato ovšem se všechny shodují v tom, že se skála jednou opět otevře, ale když ten, koho předtím uvěznila, vyjde ven, vůbec nepoznává svoji vlastní vesnici a lidé nepoznávají jeho.

Nastražená past

Takže jak to vlastně s těmi poklady je!? V těchto vyprávěních je ukryto mnoho životních zkušeností a mnoho moudrosti. Ale ty jsou také jakoby ukryty, a odhalit je můžeme právě jen se znalostí faktů, které bezprostředně vycházejí z tradic a rituálů, kterým se dnes bůhví proč vyhýbáme.

Poklady se na Velký pátek otevírají právě ve tři hodiny odpoledne – to je čas, kdy se v kostele čtou pašije, čili pasáže z evangelií o martyriu Krista, a to je přesně také ten čas, kdy podle evangelií zemřel Kristus na kříži. Ale protože Kristus je duchovním světlem lidí a je jejich ochráncem, má právě v tuhle chvíli relativně navrch jeho protihráč – pán temnot, čert, ďábel, Satan - jak kdo chce. A ty nabízené poklady jsou ve skutečnosti vějičkou a nastraženou pastí, kterou podsouvá naivním a důvěřivým lidem. Kdo podlehne tomu zlatému mámení, skončí uvězněn, mimo své blízké, sousedy, přátele – mimo lidskou pospolitost; ztratí se světu lidí.

Žádný jackpot

Velkopáteční poklad není „jackpot“, který vyhraje šťastlivec - tak to chceme vnímat dnes my. Ale skutečnost je trochu jiná – je to cesta do prázdna, kdy se zlato mění v bláto a suché listí. Pověsti mají svoje varianty, a často je jejich smutnou hrdinkou matka s dítětem – a buďto sama skončí uvězněna ve skále a dítě zanechá venku, a nebo dítě zapomene uvnitř a skále se s ním zavře. Dobře to skončí jen s tím, kdo sice pohlédne dovnitř, ale nabíráním se nezdržuje, zase bez otálení vyjde ven; ten ve skále nezůstane, a navíc – pouze jemu se ta trocha bláta, která mu uvízne na dřevácích, venku sama změní v kousek zlata. A to mu stačí ke zlepšení životních poměrů.

Vzkaz minulých generací skrze velkopáteční pověsti o pokladech je neztratit kvůli nezaslouženému zisku hlavu, nepřijít o své blízké, neztratit kvůli tomu vše. A to je jak se zdá, přeci jen trochu odlišné od našeho dnešního chápání úspěchu, výher, jackpotů a prémií, a životu na půjčku! A možná není tak špatné tuto odlišnost poznat a pochopit.

František Krejča