Právě tam  se návštěvníci na speciálně upravené druhé prohlídkové trase po bytě panského úředníka dozvěděli leccos o Velikonocích i dalších jarních svátcích a zvycích křesťanů, Židů, Keltů i Slovanů.

K vidění byly nejen vysmýčené parádní pokoje s velikonoční výzdobou a stoly plnými typických dobrot, ale i pracovní nepořádek v ložnici. Právě ta byla věnovaná období masopustu a plesů. „Ani pan správce většinou nebyl tak bohatý, aby mohl neustále manželce a dcerám kupovat nové šaty, proto se různě přešívaly doma,“ vysvětlovala nepořádek nápadně připomínající krejčovskou dílnu průvodkyně Markéta Čížková.

V domácnosti pana správce ale byla řeč i o spoustě zvyků i pověr spojených s obdobím Velikonoc a jara. Třeba recept na zdraví a sílu po celý rok měli například už Keltové, kteří se o jarním svátku Beltine omývali vodou a věřili, že právě v této době má zázračnou moc a očista v ní jim zaručí zdraví a krásu.

Slovanské jarní svátky plodnosti dodnes připomíná i naše masopustní období či velikonoční pomlázka. „O masopustu v neděli se podával slavnostní oběd. Věřilo se, že lidé se mají o masopustu hodně najíst, zvláště hodně tučného a mastného. Proto měl tento oběd několik chodů, nejprve se podávala hovězí polévka, pak hovězí pečeně s křenem, následovalo uzené maso s knedlíkem a se zelím, krupičková huspenina a nakonec to završili koblihovým závinem. Bylo třeba, aby toho snědli co nejvíc, aby potom po zbytek roku byli plní síly a zdraví,“ přibližuje Čížková například důležitý okamžik před začátkem půstu.

Pro křesťany hrála významnou roli v prevenci proti zlu hned Popeleční středa. „Věřící chodili do kostela pro popelec. Přinesli si větvičky kočiček, které byly posvěcené minulý rok na Květnou neděli, kněz je potom v kostele obřadně spálil, do popelce pak namočil prst, udělal jim kříž na čelo a poté si lidé odnesli popelec domů, sypali ho třeba pod prahy nebo kolem domu, dávali ho také do chléva a věřili, že si tak zajistí magickou ochranu proti nečistým a čarodějným silám,“ vyprávěla Markéta Čížková návštěvníkům. Na Květnou neděli svěcené kočičky mohly ale pomoci nemocem ještě dávno před svou proměnou v popelec. Prý se jedly proti bolestem v krku.

Také v pořadí třetí neděli v předvelikonočním období, Kýchavou neděli, spojovali naši předci se zdravím. „Lidé měli počítat, kolikrát za ten den kýchnou. Od toho se pak odvíjí počet let, kdy budou naživu, nebo u dívek roky do vdavek. Kdo má to štěstí a kýchne třikrát za sebou, bude mít daný rok železné zdraví. Kýchavá neděle také připomíná středověk, kdy se sloužily mše na odvrácení plicního moru, který se právě kýcháním projevoval,“ vysvětluje průvodkyně.

Pokud podobné pověry skutečně fungují, neměly by se dámy vyhýbat ani zvykům dodnes dodržovaným na Velikonoční pondělí. Podle Markéty Čížkové připomínají už spíše pohanské svátky plodnosti. „Trhají se vrbové proutky, z nich se plete pomlázka a zdobí se pentlemi. S tou pak pánové takzvaně pomlazují děvčata. Věřilo se, že právě v tomto období mají vrbové proutky nejvíce mízy a tu mohou předávat. Místy se děvčata také polévala vodou, aby byla celý rok krásná a neuschla. Totéž se někdy dělá i v úterý, kdy se role obrátí a poléváni jsou chlapci,“ připomíná Čížková.

Také další velikonoční zvyky měly podle našich předků praktický dopad. Důležité například je, aby hospodyně na Škaredou středu řádně uklidila. „Říkalo se jí také sazometná středa, protože se vymetaly komíny. Dámy pak měly pečlivě vymést celý dům a smetí vynést co nejdál za humna, aby se v domě nedržely blechy. Pánové zase údajně hned po ránu popíjeli kořalku, čím více se napili, tím méně je pak během léta obtěžovali komáři a mouchy,“ vybírá průvodkyně další ze svérázných pověr.