Se sestrou Janou, jednovaječným dvojčetem, prožila Eva Dvořáková dětství v Týně nad Vltavou s maminkou, babičkou, dědečkem a strejdou Mírou. Tatínek se zabil na montážích, když jim bylo 2,5 roku. „Přesto jsme dostaly neskutečné množství lásky. Dědoušek s babičkou bydleli na nádraží, kde dědoušek pracoval jako skladník a byl velice hrdý, že slouží u dráhy. A právě tady byl náš úžasný dětský ráj, tady jsme dováděly od jara do podzimu. Doba mého dětství byla skutečně nádherná, snad právě proto, že bylo tak bezstarostné. Měly jsme se sestrou hodně kamarádů, byly jsme od rána do večera venku, hrály vybíjenou, volejbal, dělaly jsme táboráky s kytarou… Na to se zapomenout nedá. Možná že nebylo všechno k dostání, ale my byli šťastni. Lidé měli k sobě blíž,“ vzpomíná 66letá Eva, jak se na chudou spolužačku složila celá třída, aby mohla jet s nimi na výlet. A mnozí ji ještě přinesli svačinu. Nebo na večery, kdy se u nich sešli sousedé z celé ulice, aby se mohli dívat na první televizi v okolí.

Obě sestry vystudovaly Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. „Tyto roky patří také k mým nejkrásnějším v životě,“ usmívá se Eva, která se po škole vdala a narodili se jí syn a dcera. Neboť si vzala vojáka z povolání, hodně se stěhovali a Eva v novém zaměstnání začínala vždy tzv. od nuly. „A když už jsem se konečně dostala na nějakou vyšší pozici, tak jsme se stěhovali. Ale pozitivní bylo, že jsem každou práci dělala moc ráda a zároveň tak získávala různé zkušenosti, které se mi později hodily.“

POČÁTEK TVORBY

Slunné nebe se zatáhlo, když v pouhých 49 letech náhle zemřela maminka a brzy i prarodiče. Čtyřiadvacetileté sestry zůstaly samy. „Bylo to těžké, byť jsme měly už své rodiny. Když vás něco trápí, bolí, někteří lidé začnou nejvíce ,tvořit‘. A já začala psát. Nejprve abych se vypsala ze smutku, pak už to šlo samo. Napsala jsem knihy povídek, například Kdo nechce být ve tmě, musí svítit, Dáš mi sen, Andělská křídla, dvě knihy Říkanek pro děti, které jsem darovala všude tam, kde chybí dětský úsměv, což jsou nemocnice, dětské domovy, azylové domy… Nafotila a vydala jsem dvě knihy fotografií s vlastními citáty Poutníče, zastav se, Šumavská podzimní symfonie. Já totiž, když fotím, už v mysli vidím konkrétní citát,“ svěřuje se i autorka publikace Historie Českých Budějovic. Napsala a vydala také sbírky básní – Vyznání, věnované mamince, a Tulák. Obě sbírky byly dokonce zfilmovány a slova se ujali profesionálové. „Je pro mě obrovská čest, že Tuláka namluvil Alfréd Strejček. Natočila jsem i film Slavní, neslavní o našich významných rodácích. Musím říci, že na všechno, co jsem vydala, jsem si poctivě šetřila. Jen jednu knížku Říkanky mi pomohl vydat Jihočeský kraj a jednu Město Týn nad Vltavou.“

Ač autorsky může být Eva Dvořáková velmi spokojená, největší radost má z vydání tří knih o historii Týna nad Vltavou. Stále mají obrovský ohlas, přijeli si pro ně rodáci i z ciziny. Pro Život v Týně nad Vltavou očima pamětníků 1. a 2. část sbírala 13 let vyprávění týnských pamětníků. „V prvním díle jsou všechny cechy, které v Týně byly – například kominíci, sedláři, kupci. Ve druhém již neexistující firmy jako Jitex, Kovopodnik a další, lékaři a významní rodáci, někteří jsou úplně obyčejní lidé.“ Ve třetí knize nazvané Jak dějiny procházely kronikami města najdeme nejvýznamnější události Týna.

Od roku 1997 je Eva stálou dopisovatelkou regionálních novin Vltavín a několik let přispívala do maďarského časopisu Bohemia.

RADOST PRO SENIORY

Psaní však není jedinou činností Evy Dvořákové. Už 15 let s manželem pořádají pod hlavičkou spolku Týna akce pro seniory – velké na Vánoce a Velikonoce a tři během roku. Každá má svůj ráz, jenž senioři dotvářejí svým oděvem. Zažili třeba námořnický bál, Ledové království, staročeskou veselici, heligonkáře, s fantomem operety za dechovkou… Jsou tak vyhlášené, že je navštěvují senioři z celého kraje, ale i z Boleslavi, Mostu, Rakouska. Zajímavostí velkých akcí je udělování a předávání Ceny Matky Terezy lidem z Česka, kteří dělají něco nad rámec svých povinností, např. shánějí a poskytují věci pro potřebné, starají se o ně, na vlastní náklady pečují o zvířata.

Dva roky před těmito akcemi přicházeli manželé Dvořákovi s harmonikářem na Vánoce a Velikonoce do domu s pečovatelskou službou s kytičkou, dárkem, písničkou. Osamoceným seniorům vozili domů štědrovečerní večeři, ovoce, ježíška…

Řadu akcí s manželem dopláceli ze svého. Jako důchodci ještě pracují. Eva je 19 let ředitelkou dvou azylových domů Rybka pro rodiny s dětmi. Dětí je v nich kolem 50.

„Nedávno jsem slyšela jednu krásnou větu: ,Nemůžeme zachránit celý svět, ale zachraňme jen někoho, na koho máme sílu.‘ Přeji všem seniorů, aby věřili, že tato těžká doba skončí, že je opravdu světlo na konci tunelu. Aby se nenechali otrávit zlými a nepřejícími lidmi,“ vzkazuje obětavá Eva Dvořáková.