Pro každé rčení se občas urodí pádný důkaz. V případě Veroniky Škávové to platí o úsloví, že malé slečny brečí do krásy.

Jako roční miminko plakala víc než jiné děti. „Často jsem tenkrát brečela, když se mnou taťka cvičil. Hodně to bolelo…“

Dnes osmnáctiletá Veronika ze Suchého Vrbného se narodila jako sedmiměsíční.

Dvoukilové pískle, ale čilé, zdravé. Starost to byla, ale kolik takových nedočkavých miminek přijde na svět rok co rok v jediné porodnici! I oba dědečkové si prvně vřískli jako nedonošenci!

Šok střídá naději

„Paní doktorka v poradně pro nedonošené děti ji hodnotila v půl roce jako opožděnější ve vývoji, ale říkala, že vše dožene. Jenže za dalších šest měsíců nás poslala na neurologii, protože u ní jako roční neprospěla. A nám až tam řekli, že se jedná o dětskou mozkovou obrnu,“ říká Veroničina matka Miroslava Škávová.

Diagnóza sdělovala víc: naznačili rodičům připravit se na možnost, že jejich dcera nebude mluvit, chodit, může být nevzdělavatelná.

Po odeznění ohromení se začali ptát: Co se stalo? Proč? Kdo to zavinil? Naráželi na mlčení. Až štafeta známostí mezi personálem oddělení nedonošených dětí informační blokádu narušila.

„U Veroniky umístěné do inkubátoru došlo tři dny po narození k zástavě dýchání a následně k poškození určitých mozkových center,“ říká Václav Škáva. „Víc jsme se nedozvěděli.“

Neurologové na českobudějovické poliklinice doporučili rehabilitaci Vojtovu metodu a ukázali, jak cvičit.

Nezasvěcený si těžko dokáže představit, jak náročná psychicky i fyzicky může intenzivní rehabilitace tak malého dítěte být. Vyvolávat reflexy svalů, udržovat hybnost kloubů, natahovat zkracující se šlachy… A dítě pláče, naříká, protože cvičení není hra. Bolí. Hodně bolí.

„Do pěti let jsme s ní cvičili čtyřikrát denně,“ říká paní Škávová.

Opakovat jediný cvik, pohyb – desetkrát, stokrát. A hned další. Náznaky zlepšení se začaly projevovat brzy.

„V Praze, kam jsme začali jezdit na kontroly, pořizovali každé dva měsíce videosnímek. Je tam jasně patrné, jak se její nožky lepší.“

Není na místě zlehčovat výčitku rodičů, proč nebylo možné stanovit diagnózu dřív než po roce. Pokroky v hybnosti střádané na růženci měsíců mohly být „upečené“ rychleji. „A možná bych chodila daleko líp,“ říká k tomu své skoro šeptem Veronika.

Spíš by měla křičet

Možná by nemusela na operaci se zkrácenými achillovými, kolenními a tříselnými šlachami. Čtyřikrát. Bez valného výsledku. A po týdnech s nohama v sádře se s rehabilitací začínalo opakovaně od začátku – jen bolest nebyla o nic menší.

Jedno ale už bylo jisté, a to, že neplatí chmurná prognóza neurologů: Veronika mluvila, pokoušela se o chůzi a mentálně se projevovala jako vnímavé dítě.

„Vůbec jsem si nepřipouštěla, že by se její zdravotní stav nezlepšil natolik, aby byla soběstačná.“

Není podstatné, že tohle vyznání vyslovila paní Miroslava. Mluvila i za svého muže. V jednom měla a má Veronika štěstí: s takovou vůlí rodičů se dá zadělat i na zázraky.

Dostaneš brášku

Hospodaření rodiny s malým dítětem jsou velké počty. U Škávových mohly být ekonomické rozvahy ještě komplikovanější: jen cesty autem ke kontrolám a vyšetřením působily v pokladničce pořádný průvan.

Jenže Václav Škáva rodinu zabezpečit dokáže. Něco bylo třeba a on to dělal. Objel obvod plemenářského technika s inseminací a potom nastupoval na další směnu: na sídlišti se staral o veřejnou zeleň; dostal od města sekačku a plochy trávníků musely všude jednou měsíčně ležet.

O to víc povinností měla doma manželka. „Nebylo to snadné, ale když je člověk mladý, všechno zvládá líp.“

Taky rozhodování, jestli dcerce pořídit sourozence.

„Měla jsem obě těhotenství riziková, a ani napodruhé to nevypadalo dobře. Tenkrát jsem i pár večerů probrečela. Ale zvládli jsme to. Asi jsem si to druhé dítě vymodlila, i když nejsem věřící.“

Veronice bylo pět, když se narodil Václav junior. Tehdy už rok patřila mezi děti s různým postižením, které zahajovaly „provoz“ mateřinky v dětském centru Arpida.

„Později jsem tam šla i do první třídy. Ve škole se mi taky líbilo, protože tam byli fajn učitelé.“

Jako mnohem těžší zkouška odolnosti se ukázal o pět let později přestup z Arpidy do základní školy. Pedagogové projevovali vstřícnost, nepadlo ani slovo o tom, že žákyně s handicapem znamená starosti navíc. Zato slova některých spolužáků ubližovala. A nejenom slova.

„Šikanovali mě. Psychicky, trochu i fyzicky. Házeli po mně různé věci,“ vzpomíná ještě teď nerada Veronika. Stížnosti třídní učitelce nebo v ředitelně měly bumerangový efekt: vracely se proti ní v zesílené agresivitě.

Mluví o těch zážitcích s úsměvem. Co všechno je za ním, ví jen ona.

Perou se o počítač

Sourozenecké vztahy v rodině, kde je dítě s postižením, jiskří často žárlivostí. Soupeřením o pozornost matky a otce, kteří potomkovi s handicapem věnují víc času – a ten druhý se domnívá, že víc i lásky. „Na Vaška je spolehnutí. Každou chvíli vezme vozík a vyrážejí spolu ven,“ chválí syna matka.

Veronika je studentka česko – anglického gymnázia v Suchém Vrbném, a užívá si rozdíl v atmosféře mezi spolužáky. Jejich intelekt se promítá do jednání, nikdo po ní nic nehází – ani zraňující slova.

Tehdejší ředitel gymnázia Miroslav Hrdina pro to našel jednoduché vysvětlení. „Myslím si, že ke všeobecnému vzdělání patří ohleduplnost k lidem s postižením. My se snažíme naše studenty v tomto duchu vést a z toho ten přístup nepochybně vyplývá.“

Výhodu gymnázia vzdáleného pár minut chůze oceňuje matka: nejčastěji ona tam dopravuje dceru na vozíku. Veronika se v budově pohybuje na vozíku, jen do vyššího patra musí „po svých“ o francouzských berlích.

Chodí. S námahou, vzepřená a zavěšená na pažích, ale chodí. Každý krok jsou zúročené tisíce hodin cvičení. Ale vykročila na cestu.

„Postavit se mohu, ale neovládám pohyb kotníků, a kyčle mě trochu zlobí. Pravá ruka je slabší, levá je docela v pohodě.“

Relativita je, když…

V budoucnosti by se Veronika chtěla uplatnit jako překladatelka. Příležitost ověřovat si zvládnutí angličtiny jí umožňuje i účast na akcích Maltézské pomoci, organizace Českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů. Dvakrát byla s výpravou lidí se zdravotním postižením ve Francii v Lurdech, kde se měla 11. února 1858 zjevit Panna Marie a kde o pár dnů později vytryskl pramen léčivé vody. „Tam jsem nejvíc sama sebou. Tam si upevňuju víru, jsem věřící.“

Ozvěna… Co říkala mamka ve chvílích úzkosti před narozením syna? „Asi jsem si ho vymodlila, i když nejsem věřící…“

Nezapomněla na slib, že když všechno dobře dopadne, dá děti pokřtít. Ne hned, chtěla jim ponechat volbu. Václav mladší začal na hodiny náboženství docházet na základní škole, jeho sestra v Arpidě.

Maltézská pomoc umožnila Veronice účast na letním táboře v Polsku, kde se setkali mladí lidé z řady zemí. Pobyt přispěl k rozšíření jejího cizojazyčného rejstříku.

„Chtěla jsem si popovídat s jedním Francouzem, ale neuměl anglicky…“ Po návratu domů se začala francouzštině intenzivně věnovat.

Chodí s kamarády tančit na diskotéky. Když má možnost něčeho se přidržet, vstane z vozíku, rozvlní boky a užívá si hudbu i rytmus.

V mnohém se neliší od vrstevníků. V jednom však jiná je: musela se naučit žít s omezenými možnostmi. Ale dohlédne dál i víc do hloubky, na slunci i ve stínu. Lépe zná hodnotu vztahů – třeba těch doma.

Na otázku, čím by někdy chtěla rodiče překvapit, odpověděla: „Aby se ze mě jednou stala překladatelka. A až budou rodiče staří, abych se o ně dokázala postarat.“

Kdo by nechtěl slyšet takové vyznání…

Jan Nouza