„Když mi bylo patnáct, udělal jsem si řidičák, a protože děda nechtěl, abych mu ničil pařízka, koupil jsem si pionýra nula – pětku. Když jsem ale zjistil, že je ten novější typ skoro ve všem horší než starej pařez, začal jsem se řídit heslem čím starší, tím lepší. Prvního peráka jsem si koupil chvíli na to,“ popisoval v sobotu Dvořák své veteránské začátky.

„Od té doby jsem vlastnil třicet sedm historických strojů. Dnes jich mám jedenáct a z toho tři peráky - to je moje věčná láska. Ten první, kterého jsem renovoval s dědovo pomocí, mi zůstane už navždycky,“ doplnil. Mladý veteránský nadšenec nemá doma ale jenom motocykly, jezdí i Škodou Octavia či vlastní Velorex.

„Je to pro mě čistě jen koníček, protože jsem povoláním odborný asistent a učitel na lesnické fakultě v Brně. Takže je to úplně něco jiného než moje profese. Musím říci, že veterány dělám hlavně proto, že je to obrovský relax,“ srovnává Dvořák své naprosto odlišné sféry působnosti. „Renovace motocyklu je práce, kde vidí člověk výsledek hned před sebou, kdežto u toho výzkumu musí člověk čekat na opravdu hmatatelný výsledek hodně dlouho, pokud se ho vůbec dočká,“ dodává.

Dvořák má dokonce i některé své motocykly vystavené v Jihočeském motocyklovém muzeu.

„Co mám nejvzácnější? AWO 425 z roku 1951. Vzácný typ z prvních sérií východoněmecké zbrojovky v Suhlu. A můj sen? Mně se strašně líbí BMW dvacátých a třicátých let. Chtěl bych podrámového bavoráka R47 – vrchový půllitrový boxer. Ale na toho až dosáhnu . . . Jestli někdy vůbec?“ položil si Dvořák řečnickou otázku.