Většinu svého pracovního času věnuje devětatřicetiletá veterinářka Lucie Míková psům a kočkám, ale již také podávala infuze vydře nebo rentgenovala výra velkého. „V medicíně není nic stejné, jako zvěrolékařce se mi tu pak navíc střídají nejen různé případy, ale i různé druhy zvířat,“ říká.

O dráze veterinářky měla Míková jasno poměrně brzy. „Když jsem byla malá, jezdili jsme neustále k babičce na vesnici, kde byla spousta králíků, slepic a dalších zvířat. Takže jsem od dětství byla vedená k tomu, že zvířata jsou fajn,“ popisuje. Už asi ve druhé třídě se rozhodla, že chce být veterinářkou a šla přímo za svým cílem.

Dědeček ornitolog

Měla k tomu i ideální rodinné zázemí, oba její rodiče jsou zemědělští inženýři, prarodiče zase myslivci, kteří platí za velké ochránce přírody. Její dědeček byl navíc ornitolog, jehož sbírka vajíček má stálé místo v Národním muzeu. „Od malička mě vodil po okolí, ukazoval, kde jsou jací ptáci a na čtení mi dával jejich atlas,“ vzpomíná Míková.

Žádnou historku o tom, jak jako malá zachránila ptáčka a to definitivně předurčilo její cestu však nemá. „Chodila jsem ale na brigády do kravína, kde se rodila telata, a na vsi jsem okoukala takové to základní ošetřování,“ dodává.

Během studií strávila měsíc ve švýcarských horách, kde se učila pečovat o velká zvířata, především krávy a ovce. Když nakonec zakotvila na českobudějovické veterinární klinice, stali se středem jejího zájmu menší mazlíčci.

„Nejvíc se pochopitelně staráme o psy a kočky, ale chodí sem také lidé s plazy, morčaty, křečky. Byla tu i liška, srnče, veverka, rentgenovali jsme výra z třeboňské záchranné stanice, na infuzích jsme dokonce měli vydru,“ vyjmenovává.

Do ordinace podle ní příliš nechodí lidé jako akvaristé, teraristé nebo holubáři, kteří svým zvířatům obvykle velmi dobře rozumí. Přesto na kliniku dorazil i člověk s rybkami v lahvi. „To mě trochu překvapilo, protože u rybiček to většinou končí tak, že je lidé spláchnou do záchodu a koupí si nové,“ komentuje.

Ona sama žádné zvíře neupřednostňuje. Nezáleží na tom, zda má ošetřit psa nebo morče, ale vadí jí nevychovaná zvířata a páníčkové, jejichž přístup problémy způsobil. „Týká se to hlavně majitelů psů. Mnozí povyšují zvíře na úroveň člověka a pes pak vůbec neví, čím je. To musí být podřízený tvor a když se dostane na úroveň člověka, je to špatně,“ vysvětluje. Podle jejích slov nejsou mnozí lidé schopni pochopit, že ve smečce funguje zákon nadřízenosti a podřízenosti a musí tomu tak být, i když pes žije u lidí.

Další velkou chybou bývá, že lidé vybírají nevhodná plemena, například babičce v důchodu pořizují aktivního výmarského ohaře. Také se často rozhodují podle aktuálních trendů. Když se v televizi poprvé objevil film Lepší už to nebude s Jackem Nicholsonem, zaznamenali chovatelé nebývalý zájem o plemeno griffonka, který se tam objevil. „Problém může být třeba s dalmatiny. To je sice hezky puntíkovaný pes, ale patří mezi honiče, takže jeho výchova vyžaduje pevnou ruku,“ doplňuje Míková.

S kočkami to bývá jednodušší. Jediný rozdíl mezi plemeny tu spočívá v ceně a vyžadují mnohem méně péče. „Je ale třeba počítat s tím, že kočka má obrovské ego, celý život si dělá jen to, co sama chce, a žádný plot jí nezastaví,“ upozorňuje Míková.

O tom, jestli by bylo lehčí léčit lidi, kteří mohou říct, co je bolí, Míková neuvažuje. „Časem se naučíte poznat, kdy zvíře není v pohodě a ve skutečnosti tvoří komunikace s těmi zvířaty jen asi 30 procent. 70 procent je stejně v tom, co řeknou jejich majitelé,“ vysvětluje. Dodává, že majitelé se často liší, podle toho, jakého chovají mazlíčka. Trvzení o kočičích a psích lidech podle ní určitě platí.

O víkendu a v noci

Nejtěžší na práci veterinářky je pro Míkovou skloubit rodinu se zaměstnáním. Musí totiž často pracovat i o víkendu nebo v noci. „Noční výjezd nejčastěji podnikám kvůli císařskému řezu, psu, kterého srazilo auto nebo se mu přetočil žaludek. Volají nás ale i k případům, které ve skutečnosti nejsou vůbec akutní. Lidé pouze mívají v noci pocit, že je situace horší,“ říká.

Přesto pozitiva převažují. Radost má pokaždé, když se nemocné zvíře uzdraví, a právě zvířata považuje za to nejlepší, co jí její práce přináší.
A když se večer vrací domů, čeká na ní kromě manžela a dětí také ohař, želva a rybičky. „Ty už jsme také několikrát splachovali,“ uzavírá s úsměvem.