V běžné době a při běžném provozu by v pátek 26. února bylo v ZOO Ohrada několik stovek návštěvníků – děti, jejich rodiče, výletní skupiny, milenci. Bohužel, doba tomuto způsobu zábavy nepřeje. A tak jsem byl kolem poledne v uvedený pátek jediným návštěvníkem Ohrady. Mojí průvodkyní byla ošetřovatelka Markéta Jariabková, když se na několik desítek minut utrhla od svých povinností.

Když jsem pak z Hluboké po několik desítkách minut odjížděl, věděl jsem, že mám na svém kontě jeden z těch hezkých novinářských zážitků. Už jen proto, že jsem v zoologické zahradě nebyl už mnoho dlouhých let.

Lidé zvířatům moc nechybí

Ještě, než jsme vyrazili na malou okružní procházku po jednotlivých odděleních, dozvěděl jsem se od Markéty, jak žije Ohrada v době, kdy sem kromě jejích zaměstnanců a dodavatelů krmení nikdo nesmí. „Práce a péče o zvířata se s covidem a uzavřením pro veřejnost nijak nemění. Zvířata to nezajímá. Stále potřebují naši péči, čisté prostředí a dostatek stravy. Lidé jim zas tak moc nechybí, i když třeba opice se pozorováním návštěvníků někdy baví,“ říká Markéta Jariabková. Ona sama pochází z Volyně a vždy se chtěla věnovat zvířatům. Vystudovala zemědělskou školu a je jedním z těch lidí, kteří mají svoji práci i jako koníček.

To, že je Ohrada uzavřená, hraje ale do noty tak trochu i jejím pracovníkům. „Můžeme udělat rozsáhlou údržbu a opatření, na která dřív nebylo moc času. Takže na jednu stranu nám to moc nevadí. Ale ZOO je tady především pro lidi,“ dodává.

Postupně procházíme jednotlivé úseky. Opice jsou opravdu zvědavé, surikaty roztomilé a papoušci křičí jako o závod. Psouni udivují svým labyrintem chodeb a klokani svojí netečností. Ale každé zvíře, každý druh, má svůj malý osud. Například trojice vydřích sourozenců Mikeš a jeho dvě sestry, kterým tady říkají Holky. Jako mláďata žila u lidí, ale jak rostla, přestávala být mazlíčky. Dostala se tedy přes záchrannou stanici na Hlubokou. „Jenže Mikeš se neuměl potápět a nevěděl, jak používat zadní packy. Asi se i trochu bál vody. Pořád se plácal na hladině. Ale brzy se stal opravdovým vydřím šampionem,“ přibližuje jeden z mnoha příběhů Markéta. Bohužel, Mikeš a Holky potvrdili předešlé tvrzení, že jim lidé zas tak neschází. Dopřávali si spánek i přes naše přemlouvání, aby si šli zaplavat.

Oliver mě dostal

A tak volně za povídání o všem možném procházíme celý areál. Medvěd je schovaný přes sluníčkem, sobi dělají, že nás nevidí a lama o kousek dál přehlíží z kopečku svoje teritorium. Až se dostáváme k výběhu, jehož zabezpečení připomíná kulisy z Jurského parku. Uvnitř se opravdu ukrývají nebezpeční tvorové – tygr Oliver a jeho slečna Altaica. Na první pohled milé kočičky, se kterými byste se hned pomazlili. Když si mě ale Oliver poměrně nečekaně hezky zblízka prohlížel přes zamřížované okénko, bylo mi hned jasné, že by to bylo poslední pomazlení v mém životě…

I když jsme pak navštívili ještě další zákoutí a výběhy včetně unikátního mravenišťového terária, které, co se týká velikosti a počtu druhů mravenců, nenajdete ani nikde v Evropě, stále jsem měl v hlavě Oliverovu ladnost, neslyšitelnost i velmi profesionálně zahraný nezájem.

Brzy nashledanou

Můj vymezený čas skončil. Přišlo rozloučení s milou průvodkyní a cesta domů. Ale kromě skvělé nálady z nádherné procházky po ZOO Ohrada a pocitu, že i já patřím mezi ty, kteří mají svoji práci jako koníček, jsem si vezl s sebou i pochopení jedné věci. Jak moc jsme si zvykli, že věci kolem nás jsou samozřejmostí a není nutné si jich vážit. Je to omyl a snad budeme mít tolik štěstí, že nebude tragický. Proto věřím, že se za Oliverem a Altaicou zase brzy podívám a nebudu k tomu potřebovat novinářský průkaz…