„Moje věci, které jsem shromáždil za poslední čtyři roky, se týkají jakési podprahové modernity, tedy toho, co už vnímáme jako pasé, ale pořád je to v nás. Jsou to určitá racionální témata, ve kterých se pohybujeme. Pracuji s materiálem, kterým je pro mě informace, a prověřuji platnost určitých tezí,“ říká o své tvorbě absolvent dějin umění na FFUK a AVU v Praze Zbyněk Baladrán, jehož autorská výstava nazvaná Nástroje nejistoty bude dnes večer v 18 hodin otevřena.

Jedno z videí například vyjadřuje, jakým způsobem je možné si utvořit obraz doby komunismu, tedy vlastní minulosti. Zbyněk Baladrán jej vytvořil na základě instruktážních filmů z období 50. – 70. let, které koupil na inzerát. Jeho snahou je vytvořit metodu pro vznik takového obrazu a video o tom, jakým způsobem si udělat obraz vlastní minulosti, informuje.

A co avantgarda?

Další videoesej vytvořil autor coby konfrontaci s pojmem Komunistický manifest. „Ten hýbal celým 20. stoletím, dnes se stal znectěnou záležitostí, a přitom má v lidské kultuře hodně silné místo, protože byl utopickou touhou vytvořit spravedlivou společnost. Tato projekce je reakcí: Co vlastně může manifest znamenat pro naši dobu?“ osvětluje autor, pro něhož je informace materiálem a video, dokument, film, fotografie a text základními komunikačními prostředky.

Archiv odpovědí?

Jako architektonický model, tedy od stropu směrem dolů, je promítán další snímek. Podle slov Zbyňka Baladrána vytvářejí otevřené knihy položené na sobě jakousi věž, která evokuje budovu archivu něčeho, co je nám vlastní: racionalita a konstruktivismus.

„Není to spirála budoucnosti, k níž bychom se obraceli jako k vizi, nýbrž archiv minulosti, kterou se snažíme pochopit. Stejně podprahově na mě působila například stavba jedné pražské gigantické budovy banky. O této betonové krabici investor i architekt proklamovali samá nej a já si uvědomil, že je to jedna z věcí, které máme v sobě; my tomu vlastně možná sami i věříme. Zaujala mě rétorika kolem té stavby. Zkusil jsem udělat průzkum, použil jsem promlouvajícího herce a vytvořil schémata o práci v takovém prostředí,“ upřesňuje trojnásobný finalista Ceny J. Chaloupeckého.

Neosobní osobním?

V rámci své prezentace na toto ocenění představil i videoprojekci, která se nyní nachází v poslední místnosti galerie. Ta ukazuje neustále se opakující pohyb ruky píšící na černou tabuli text, jenž je posléze smazán.

„Použil jsem němý film Charlie Chaplina Moderní doba z roku 1936. Naučil jsem se mezititulky, které jsem napsal a poté smazal. V gestu smazání je to, co my nevidíme. Film známe jako velkou legraci, ale když si odmyslíme vtipného Chaplina, zbude silný příběh o tulákovi, který třikrát ztratil práci, dvakrát se dostal do vězení, dvakrát do blázince a nakonec utekl s nezletilou dívkou. Je to vlastně tragický příběh, do kterého se dostal jako součást systému. Myslím, že to není zase tak vzdálená doba dnešnímu světu,“ vysvětluje pětatřicetiletý autor expozice a dodává: „Pokouším se zkrátka číst věci, které cítíme jako dávno překonané, ačkoli jsou silnou součástí naší identity a my si to neuvědomujeme.“