Cesta byla nad očekávání dobrá, pochvaluje si svou pouť Václav Viktora, který během jednoho měsíce ušel 600 kilometrů dlouhou cestu z Levína u Lišova přes rakouské Alpy až do italského San Dona di Piave.


„Nic mi neukradli, nic jsem neztratil a s nikým jsem neměl konflikt,“ hodnotí cestovatel svou pěší pouť po stopách svého předka, československého legionáře Františka Viktory, který byl přesně před devadesáti lety popraven na frontě u řeky Piave.


Naopak, místo konfliktů byl na své cestě Václav Viktora mile překvapen vstřícností Rakušanů, které potkal a od nichž potřeboval pomoc nebo radu. „Lidi mi pomáhali, byli opravdu vstřícní,“ vypráví.


Vstřícní lidé
Jako jeden z nejhezčích zážitků popisuje Viktora setkání s šéfem obecního úřadu v Neu〜marktu u Freistadtu Antonem Wagnerem. „V neděli ráno jsem došel v Neumarktu na náměstí zrovna v době, kdy lidi vycházeli z kostela. Zůstal tam na mě koukat jeden padesátník pohledem „co ty tady vlastně děláš“. Slušně jsem ho lámanou němčinou poprosil, že hledám pana starostu, že jdu do Itálie a že bych chtěl razítko do vandrovní knížky,“ popisuje příhodu Viktora.


„A on úplně normálně odvětil, tak pojď , a to už jsme stáli před radnicí, vzal klíče, odemkl a šel. Byl to totiž vedoucí úřadu. Ochotně mi dal razítko, vybavil mě mapami a poradil mi pěknou cestu kolem řeky. Druhý den mě dokonce na cestě dohonil, když byl na procházce s rodinou,“ vzpomíná Viktora.


Jít rychle
Na své pouti byl na sebe cestovatel až vojensky tvrdý. Plánované denní přestávky nakonec vynechával a denně urazil až čtyřicet kilometrů ve svažitém terénu Alp.


„Když se jde, nesmí se nad tím moc přemýšlet, člověk se nesmí zastavit. Buď ležím, nebo běžím,“ říká. „Když bolí chodidla a lýtka, člověk se musí narovnat, zrychlit a zkrátit krok,“ dodává s tím, že se pohyboval průměrnou rychlostí čtyři až pět kilometrů v hodině. Svou denní 20 až 30kilometrovou trasu tak urazil přibližně za pět až šest hodin.


Největší bolest zažíval Viktora pátý a šestý den cesty, pak si nohy zvykly. I tak ale vypotřeboval nespočet náplastí na puchýře.


Nejhorší zážitky čekaly na cestovatele v rakouských Alpách, když v malých vesničkách hledal ubytování, a protože nikde žádný volný penzion nebyl, musel si v příkrém terénu udělat až patnáctikilometrovou zacházku.


Do své vandrovní knížky, kterou si nechal Viktora vyrobit po vzoru dřívějších pocestných, nasbíral cestovatel kolem osmdesáti razítek. Podepisovali je pracovníci obecních úřadů, hoteliéři, policisté, ale také hasiči.


Osud legionáře
Na rakousko–italských hranicích už na cestovatele čekali a po celé délce italské trasy jej pak doprovázeli členové Klubu Alpinů.


Bývalý československý legionář František Viktora totiž sloužil v rakousko–uherské armádě a na jaře roku 1918 přeběhl na opačnou stranu fronty právě k italskému pěšímu pluku Alpinů. Krátce poté však Rakušané zaútočili a některé Alpiny zajali. Dezertéry pak čekal jediný trest – poprava. A ten velice rychle dostihl i skupinku československých legionářů. František Viktora byl popraven oběšením 19. června 1918 v San Dona di Piave.


V Itálii se dostal potomek legionáře do centra dění. „Pro Italy jsem byl persona, velice si cenili toho, že jsem přišel,“ říká Václav Viktora. Každý den se tak v jednotlivých místních organizacích Alpinů konaly na počest Viktorovy cesty oslavy.


V cíli pouti, v San Dona di Piave, byla připravena velká oslava, při níž lidé položili věnce k pamětním deskám popravených legionářů.
Jako dar přinesl Václav Viktora Alpinům vojenský kufr z roku 1938, s nímž šel jeho otec, Josef Viktora, na vojnu.


Na oplátku za vykonanou pouť dostal obraz svého předka seskládaný z oblázků z řeky Piave (na snímku dole zcela vpravo).