Loutkoherectví jste nestudoval. Jak jste se k němu dostal?
Jsem původně elektrikář, ale neumím to. Touha po literatuře a po vyprávění ve mně byla vždycky. Něco nebo někdo mě vedl, abych vyprávěl. Začal jsem tedy s divadlem, psát pohádky a pak jsem dělal i scénu. Ale já to neumím. Když o mně někdo řekne, že jsem scénograf, tak ti opravdoví scénografové se musejí zlobit. Nejsem ani loutkař, nevystudoval jsem to a ani v tom nejsem dobrý. Jsem vypravěč a dovedu zaujmout lidi. To jsem dostal a není to moje zásluha. Nejraději bych vyprávěl úplně bez ničeho, ale lidé potřebují ty kulisy, tak si pomáhám loutkami. I když jsem dělal ve fabrice, tak mě to táhlo k vyprávění. Člověk má dělat to co ho baví.

Co vás na hraní nebo tedy vyprávění tolik baví?
Bavím mě jen, když jsem s lidmi. Naložit kulisy a jet autem mě nebaví. Nebo zkoušet, to je pro mě utrpení, to je jak porod. Baví mě ta hodina, setkání s diváky, to je pro mě neskutečně krásné. Jsem v takovém bezvědomí, že se ani nechci loučit. Ani je nenechám moc zatleskat a hned se na podium vracím a chci ještě něco říct a pak to tak rozmělním. Spíš bych měl udělat tečku a odejít. Asi mám toho hraní málo. To je nádherné. Ostatní vím, že musím, ale nebaví mě to.

Připravujete teď nové webové stránky a jedna z kolonek tam je nadepsaná „Kdo jsem". Co tam napíšete?
To je hodně těžká otázka. Když jsem byl malý, tak jsem byl Víteček od maminky, byl jsem mazlík.....Umělec tedy určitě nejsem. Necítím se tak a také to slovo je divně zprofanované, je to skoro pomluva. Podobně jako „politik". To slovo samo o sobě je krásné, politik, soudruh nebo umělec. Ale sami jsme si to zkazili, hrneme se do všeho a jsme schopní za prachy udělat cokoli, a je jedno jestli je to politika nebo třeba prodáváme něco, čemu sami nevěříme. Radši bych byl vypravěč. Jsem lhář, který mluví pravdu, nebo se alespoň snaží mluvit pravdu. A taky bych moc rád ukazoval trochu světla.

Jste prý opravdu ranní ptáče. Co děláte ráno, když tak velmi brzy vstáváte?
Rád medituju, člověk si utřídí myšlenky a postupně je i odhodí. A v tu chvíli se člověk může na ledascos napojovat. Ale to má i velké úskalí, je dobré vědět co člověk hledá. Věřím v Boha a jsem rád, že mám Ježíše, který je boží syn a má tvář i jméno. Tak při té meditaci vím za kým jdu. Kdybych něco hledal a nevěděl co, tak by se mohlo stát, že najdu v sobě průšvih.

Máte celkem šest dětí. Jak je vychováváte?
Rodina je to nejdůležitější 
v životě. A dětem se toho nemá moc ulehčovat. Dneska jsem zapomněl brzy ráno vzbudit dceru a nestihla se naučit na zkoušení. Když odcházela do školy, přemýšlel jsem, že jí řeknu, ať tam neochodí. Ale mohla se učit i jindy a ten průšvih, co jí tam čeká, není prohra. Protože je důležité mít odvahu do toho průšvihu jít.

Co teď připravujete? Jaké téma vás zaujalo v poslední době?
Jedno z témat, které mám zapsané je o rytířství, o zbabělosti a o bolesti. My se dneska málo setkáváme s bolestí, a když tak na ní máme prášky. Zároveň narůstá strach z té bolesti. Jsou z nás už takoví zbabělci, že se dokáže padesát lidí v metru dívat na jednoho šílence, jak někoho bije. Někdo musí být první, překonat strach a vystoupit z davu. Dřív se občas chlapi poprali. Můj děda by nikdy nedovolil, aby někdo mlátil ženskou, i kdyby na něj byli tři, stejně by zasáhl. Důsledky našeho strachu jsou hrozné.

Připravujete pohádku pro větší děti o životě a o smrti. Proč právě toto téma?
Smrt se zamiluje do Života. Oni se nikdy neměli potkat, ale jednou se Život ohlédl a zamilovali se. Smrt nežije, ta existuje, protože kdo žije ten dává, ale kdo existuje ten bere. Někteří lidé se smrti příšerně bojí. Možná je to tím, že se málo těšíme na setkání s Bohem, nebo jestli o tom málo přemýšlíme? Já jsem zvědavý, jaké to bude až půjdu tím údolím. A nepůjdu sám. Nedávno jsem si v autě propočítával, že každou minutu umírá víc jak sto lidí. Tak nás tam půjde spolu víc. Ale to není nic pesimistického. Takový je život. To je krásné.