V počátcích své plavecké kariéry se ale ve vodě necítil vůbec dobře. Když Víta rodiče přivedli k plavání, chodil do první třídy. Následujících šest nebo sedm let se přitom do bazénu nořil s velkým sebezapřením.

„Nebavilo mě to, ale pak naštěstí přišel obrat. Chodil jsem na sportovní základní školu 
a tréninky mi zabraly hodně času. Najednou mi přišlo líto trénovat, ale nic z toho nemít. A tak jsem si plavání začal užívat. Chtěl jsem, aby mi něco dalo, abych něco dokázal," vzpomíná na své začátky úspěšný sportovec, který se už čtyři roky věnuje dálkovému plavání. „Zjistil jsem, že právě v této disciplíně se prosadím lépe," doplňuje.

Jeho odhad nebyl lichý. Vít už Českou republiku reprezentoval na mistrovství Evropy juniorů ve Španělsku a Turecku, probojoval se i na mistrovství světa juniorů v Kanadě. Tam obsadil skvělé třinácté místo. „Loni jsem objel celý evropský pohár, akorát před finále jsem měl úraz, a tak nebylo možné startovat. A letos se mi podařilo nominovat se na mistrovství Evropy. Poprvé jedu na velkou seniorskou akci, tak snad se tam dokážu prosadit," věří.

Úspěchu obětuje hodně. Trénuje každý den. V bazénu je vždy ráno od 6 do 8 hodin, odpoledne ještě od tří do pěti. 
K tomu trénink takzvaně na suchu. „Denně to dá dohromady pět hodin," upřesňuje Vít.

Přestože dálkoví plavci závodí hlavně na otevřených vodách, tedy v mořích, jezerech a v poslední době i na veslařských kanálech, většinu tréninkových jednotek Vít absolvuje v bazénu. V českých podmínkách to ani jinak nejde. „Občas si sice jedu zaplavat třeba na Lipno, ale to opravdu jen výjimečně," říká Budějovičák a doplňuje, že čeští dálkoví plavci absencí moře nijak výrazně netrpí. „Naši plavci se řadí mezi světovou špičku, na soutěžích je 
o nás hodně slyšet."

O tom, že dálkové plavání vyžaduje skutečně tvrdý trénink, svědčí vzdálenosti, které musejí sportovci při závodech uplavat. „Takzvané oficiální distance na mistrovství Evropy a světa měří pět, deset a dvacet kilometrů. Třeba na maratonech to ale může být ještě mnohem více," vysvětluje Vít Ingeduld, pro nějž je prozatím rekordem dvacetikilometrová trať.

„Může to znít divně, ale i když plavete čtyři hodiny, nemáte čas pomalu ani na přemýšlení. Uteče to vždycky velmi rychle. Musíte se totiž po celou dobu závodu věnovat soupeřům, hlídat si je. Také je nutné nezaspat nástup," doplňuje sportovec, jenž z plaveckých stylů preferuje kraul. A to 
z jednoduchého důvodu – je energeticky nejúspornější,
a tak se člověk unaví za delší dobu, než kdyby plaval třeba prsa.

Ač se Vít Ingeduld považuje za Budějčáka a závodí za oddíl Plavání České Budějovice, 
v příštích měsících a možná 
i letech ho známí zastihnou spíše v Brně než na jihu Čech. Stal se totiž členem Centra sportu Ministerstva vnitra ČR, které sdružuje nejlepší české plavce a vytváří jim ideální podmínky pro trénink. Centrum přitom sídlí právě 
v Brně. „Mám tam zajištěné ubytování, kondičního i plaveckého trenéra a také poradce pro výživu. Navíc bych 
v Brně rád začal studovat i vysokou školu," říká čerstvý maturant na českobudějovickém Českém reálném gymnáziu.

„Vybral jsem si Agronomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně. Sport jsem studovat nechtěl, raději si nechávám zadní vrátka. A kdybych se chtěl někdy věnovat trénování, snadno si dodělám trenérský kurz."

To je však zatím daleko. Cesta za splněním zmíněného olympijského snu je totiž trnitá. „Chci plavat ještě alespoň deset let a dostat se mezi ty nejlepší."