„Spoustu toho budeme muset asi vyhodit, nábytek, spotřebiče, kulečník, to všechno je zničené," litoval tenkrát, přestože se do patra či alespoň na schodiště snažili s ženou vynosit, co se dá.

I minulý týden pokukoval Ladislav Hodný nervózně 
z okna na nedaleké koryto 
Vltavy. „Zase čekám další vodu. Volal mi teď švára z Kolína, ten má barák kousek od Labe a má plný sklep vody, ale prý to není tak hrozné," krčil rok po nepříjemném zážitku rameny.

„Když to ale sleduji v televizi, není to zase žádná legrace, snad to u nás ti frajeři z Povodí uhlídají. Stejně si ale už pokaždé říkám, kdy to zas přijde. Teď prší tři dny, naštěstí jen lehce. Přesto pořád pozoruji Vltavu, je zase o trošičku výš než normálně. Manželka se na řeku chodí dívat i večer," líčí výtvarník atmosféru.

On i jeho žena po katastrofě z loňska a především z roku 2002 vědí, že kdyby přišla velká voda, nemají šanci toho 
z domu u řeky moc zachránit. „Jakmile se voda přelije přes břeh, už ji máme v hospodě 
a v chodbách. Zjistili jsme, že nemá cenu ani stavět hráze 
z pytlů s pískem, protože se 
k nám voda dostane kanalizací," kroutí hlavou.

Opakované záplavy ho naučily smířit s rizikem a zůstat nad věcí. Rok po nemilé návštěvě živlu ve svém domě vypočítává více dobrých zjištění než ztrát.

„Nebylo tu tolik vody jako v roce 2002. Zatopený jsme měli dům jenom dole, pod vodou byl manželky byt a hospoda. Hladina vody v domě dosahovala v tom nejhorším momentě maximálně do pasu. Leccos se nám podařilo zachránit, dokonce i kulečníkový stůl," bilancuje účet loňských povodní.

„Přesto ale likvidace všeho nepořádku trvá hrozně dlouho. A to i přesto, že se do toho hned pustily děti," dodává. Dům, ve kterém Jana a Ladislav Hodný bydlí, dopadl nejhůř. Ostatní nemovitosti stojí jen o pár desítek centimetrů výš. „Poloha našeho domu má ale i výhodu, když je zase sucho, celé nábřeží chodí k nám, protože jsme jediní, komu teče pitná voda," dívá se Ladislav Hodný na věc z jiného úhlu.

Dokonce i na povodních dokáže po opakovaných zkušenostech najít s trochou nadsázky pozitiva. „To co je pro mě opravdu cenné a nechtěl bych o to přijít, mám před vodou zabezpečené. Při prvních povodních v roce 2002 jsem přišel o plno obrazů, grafik 
a kreseb, tak teď už jsem na ně opatrný. Je ale dobré, že při úklidu po velké vodě mi kluci vyházejí binec, který se tu nashromáždí za dlouhá léta, věci, které člověk někam dá, že se můžou hodit," směje se. 
„A nevěřili byste, jak povodně svědčí zahradě. Strašně rychle pak vyroste krásně zelená tráva," přidává další postřeh.

Jak zdůrazňuje, v takových situacích se také ukazují pěkné sousedské vztahy. „Kdekdo nám nabízel pomoc, když je nějaký velký průšvih, vždycky funguje solidarita, to je bezvadné. A myslí na nás 
i spousta známých a kamarádů zdaleka. Když pár dní prší, vždycky volají, jak na tom jsme, je to milé, že mají starost," oceňuje výtvarník.

Že se velkou vodu naučil brát s humorem, dokládá 
i dalším poznatkem. „Mrzí mě, že jsem tady na těch zahradách nikdy nenašel žádného kapra, i když tu zaručeně musely ty ryby plavat," lituje s potutelným úsměvem.

Loni je voda vyplavila již podruhé

Takhle to u Evy Blechové vypadalo v červnu 2013 potom, co voda trochu opadla.Hluboká nad Vltavou – Uplynul již rok ode dne, kdy do domu Evy Blechové a její rodiny vtrhla voda, která si již po několikáté odnesla s sebou nemilosrdně vše, co se jí postavilo do cesty. Poprvé rodině Blechových připravila voda horké chvíle v roce 2002, loni je vyplavila podruhé. Tehdy voda dosahovala vyšky jednoho metru, v roce 2002 měla rodina doma vody až po stropy.

Přitom to zpočátku tak dramaticky nevypadalo. „Ještě jsem normálně uvařila oběd, 
v půl páté už tady ale byli hasiči s pytli písku a oznámením, že se k nám valí voda," vypráví Eva Blechová.

Ačkoli se Hlubočtí snažili, aby se neopakovala situace, kterou zažili před jedenácti lety, půda byla tak promáčená, že se dalším záplavám vyhnout nepodařilo. Blechovy čekalo to, co již nechtěli zažít. Znovu museli rozhodovat 
o tom, co vodě dobrovolně nechají. „Nejdůležitější byly doklady," říká Eva Blechová. Ty už má rodina dnes připravené v plastových krabicích, aby je stačilo jen vzít a odnést.

Loňské povodně rodinu znovu připravily o veškerý nábytek, koberce i podlahu. Nezůstalo téměř nic.  Pak započal  souboj  smrtelníka nejen 
s přírodními živly, ale také 
s byrokracií. Ještě než voda opadla, bylo třeba pro pojišťovnu všechno zdokumentovat. „Dokládali jsme naše příjmy, museli jsme uvádět, jaký máme majetek, a vyplňovali množství dalších formulářů," dodává Eva Blechová.

V těch chvílích vzteku 
a beznaděje se však ukázala obrovská solidarita lidí z města, přátel i příbuzných, kteří neváhali a přijeli Evě a rodině pomoci. „Hasiči, muži z místního hospodářství, známí, ti všichni zde odvedli obrovský kus práce," povídá Eva a pokračuje: „Město připravilo bezplatně kontejner, banky vycházely vstříc. Místo za měsíc byly peníze na účtu do týdne."

Opakované povodně rodinu změnily. „Kupovat drahý nábytek, když nevíme, kdy nás to vypláchne znova, to nemá smysl," říká smutně Eva Blechová.


Ačkoli už je to rok, co se Blechovi museli potýkat se záplavou, její následky ještě nezmizely. Rodinu čeká ještě spousta práce. „Na řadu přijdou omítky, rekonstrukce střechy a řemeslnické práce,"  dodává Eva Blechová.

Odpověď na otázku, zda rodina po všech těchto zkušenostech neuvažuje o přestěhování, si Eva Blechová dlouho nerozmýšlí: „Taťka odtud pochází, také tady zemřel. Jinam jít nechtěl a my zase ze vzpomínky odtud také odcházet nechceme. Je to pro nás místo, kde se všichni cítíme doma."