Při válečných operacích se desetitisíce rakousko-uherských vojáků dostaly do zajetí v různých částech Evropy.

Mnozí z těchto zajatců později využili možnosti bojovat za svobodnou vlast v řadách zahraničních legií. Do Francie bylo roku 1917 podle dohody Československé národní rady v Paříži s francouzskou vládou přesunuto ze Srbska asi tři tisíce vojáků, ze zajateckých táborů v Rusku a Itálii další desítka tisíc.

Z nich byly postaveny 
21. a 22. střelecký pluk v počtu kolem deseti tisíc mužů.  Tyto jednotky svedly boje  nejprve u Arrasu a v září 1918 pak měly těžké střety s Němci 
u Terronu a Vouziérs.

Mezi 254 padlými legionáři byli také Jihočeši Karel Doucha a František Hofhanzl 
z Českých Budějovic, Antonín Kohout z Týna nad Vltavou,  Jan Markes z Hluboké nad Vltavou, František Maršík  z Koloměřic nebo Karel Ujka z Dolního Bukovska.

Po vstupu Itálie do války 
v květnu roku 1915 vznikla nová fronta také na jihu, pod Alpami. Do italského zajetí postupně padlo kolem 22 tisíc rakouských vojáků české národnosti. Z nich, zásluhou generála M. R. Štefánika, byly 
v roce 1918 vytvořeny 31. – 35. střelecké pluky a později ještě 39. výzvědný pluk.

Příslušníci těchto jednotek statečně bojovali například 
o kótu Doss Alto. Zde padlo asi 625 vojáků, 55 jich zůstalo nezvěstných a skoro 500 jich bylo raněných.

Další stovky položily životy v bojích na řekách Isonzo (Soča) a Piava. V Jamianu byl už v dubnu 1916 postaven památník z bílého kamene  60 mužům a 3 důstojníkům. Jeho autorem byl jednoroční dobrovolník architekt Ladislav Novák. Při stavbě s ním spolupracovalo 12 kameníků. Na památníku byl nápis „Neopomíjející je sláva vaše, jako zeleň pošumavských jedlí".

K italským bojům se vážou 
i některé písně těch, kteří tam v zákopech prožívali měsíce utrpení i napětí. Jedna z nich začínala „ Na Pijávě z večera, slyšet je každá střela. Ta hocha neleká, když dívenka čeká…" a zněla často při vzpomínkách vrátivších se vojáků při poválečných setkáních.

V polovině června 1918 Rakušané zajali postupně několik desítek československých vojáků, kteří byli jako vlastizrádci bezohledně popraveni. Mezi popravenými byli též rodáci z jižních Čech. Ze Včelné pocházel  voják Martin Krejčí, který byl Italy v Alpách zajat a brzy se  stal  příslušníkem 31. střeleckého pluku italských legií.

Patřil k těm Čechům – nešťastníkům, kteří byli při průzkumné akci ze zálohy přepadeni a zajati Rakušany. Ti nechali Krejčího pro výstrahu 16. června 1918 v Coneglianu popravit. Martinu Krejčímu byla později na rodném domku ve Včelné odhalena pamětní deska.

Stalo se tak  22. června 1930 s vojenskými poctami a za hojné účasti veřejnosti. Při odhalení vzpomněl na padlého vojáka například jeho bývalý velitel v Itálii  plukovník Ambrož. Samotnou desku, po řadě projevů, za zvuků státní hymny odhalil velitel 1. pěšího pluku MJH  plk. Jiří Klubal.

Martina Krejčího připomíná od neděle 22. června letošního roku také obnovená pamětní deska v Boršově nad Vltavou – Poříčí.

Podobný osud jako na Martina Krejčího čekal na italské frontě také Františka Viktoru z Purkarce. Zde totiž přešel do československé legie a od dubna 1918 byl střelcem 33. pluku. Po pěti týdnech byl ale při nečekaném útoku Rakušanů zajat  na Piavě a pro výstrahu popraven 19. června 1918 v Davanzu.

Popravčí četu tvořili vojáci maďarské národnosti, což byl záměr. Rakouské velení tím dalo najevo, jaký osud potká každého příslušníka mocnář-ství, který se odbojně projeví. I přesto, že už se v té době neodvratně blížil konec války.

Velmi podobný osud potkal v Itálii dalších přibližně 42 vojáků –  legionářů, jejichž ostatky byly v dubnu  1921 exhumovány a převezeny do společného hrobu na pražských Olšanech. Vlak projížděl 
21. dubna toho roku i Českými Budějovicemi a byl pozdraven čestnou vojenskou stráží.

PAVEL MÖRTL