VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Vojáci US Army nám dávali po válce cigarety a čokoládu

České Budějovice - Lékař Vladimír Vaňata okupaci Českých Budějovic prožíval jako šestnáctiletý student reálného gymnázia a v dalším pokračování vzpomínek se vrací do období II. světové války, která začala před 75 lety 1. září 1939.

28.9.2014
SDÍLEJ:

Lékař Vladimír Vaňata.Foto: Deník/Radek Gális

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ V minulém díle seriálu vzpomínal českobudějovický lékař Vladimír Vaňata (narozen 8. září 1922) na osudy rodičů, kteří za války trpěli v nacistických koncentračních táborech (Článek zde: Otec byl lékařem v ruských legiích, kde poznal svou ženu). On sám okupaci Českých Budějovic prožíval jako šestnáctiletý student reálného gymnázia a v dalším pokračování vzpomínek se vrací do období II. světové války, která začala před 75 lety 1. září 1939.

„Obyvatelé Českých Budějovic zažili v minulosti mnohá pohnutá údobí, k nimž patřil i německý protektorát," zdůrazňuje rodák z Prahy, který od svých dvou let žije v jihočeské metropoli, kam v roce 1924 převeleli jeho otce, ruského legionáře a vojenského lékaře Františka Vaňatu.

„Jako kluk jsem pozorně sledoval v polovině 30. let události v Habeši, pak začala ve Španělsku občanská válka. V roce 1938 byla u nás mobilizace, ale na ni jsem ještě neměl věk. Válka se blížila. Před ní jsme v Českých Budějovicích žili společně s Němci, kterých tu bylo asi
10 000. Měli tady Německý dům, divadlo, kde se hrálo německy, německý biograf i německé školy, takže si nemohli na nic stěžovat.

Když v září 1939 vypukla válka, bylo mi právě sedmnáct let. Tady ve městě a okolí bylo množství německé armády. Žili tady němečtí kluci, kteří museli na vojnu, my jsme ale rukovat nemuseli. 
V neděli jsme korzovali po náměstí, a jakmile začala válka, tak najednou němečtí kluci z korza zmizeli, protože rukovali. České korzo bývalo na straně, co stojí Zvon, německé zase bylo tam, kde je hotel Slunce.

Byli jsme mladí a i za války se dala užít nějaká legrace, 
i když byl normální život hodně omezený. Existovaly potravinové lístky, byly omezené příděly jídla, už ani nevím kolik deka masa jsme měli na týden a s jakým množstvím jsme museli vydržet. Žili jsme si ale svým životem, my čeští študáci jsme se navzájem znali, scházeli se na korze a v hospodách. Tam bylo k dostání jen slabé pivo, světluška jsme mu říkali.

V noci se sice smělo vycházet ven, ale bylo povinné zatemnění. Když jsme pak z korza doprovázeli v úplné tmě z náměstí nějakou dívku, nevěděli jsme, jestli vedeme mladou holku nebo kdovíjak starou ženskou.

Zdejší židé zpočátku mluvili německy, pak nastal proti nim pogrom a Němci je vyházeli z gymnázia. Vzpomínám na jednoho židovského hocha, který proto přešel na naše české gymnázium, ale pak skončil v koncentračním táboře. V Českých Budějovicích stávala naproti dnešnímu zimnímu stadionu synagoga, krásný novogotický židovský chrám z nenahozených cihel. Němci ho ale zbourali. Na synagogu si vzpomínám, byla to velice hezká stavba.  Jednou jsem se šel do ní dokonce i podívat. Sundal jsem si klobouk, ale ostatní mi uvnitř naznačovali, že si ho musím nechat  na hlavě. Uvnitř byla  ponurá atmosféra, plály tam svíčky. Němcům se za války zřejmě hodil materiál, ze kterého byla synagoga postavena, a tak ji zničili.

My na vojnu sice nemuseli tak jako němečtí kluci, ale zase se nás týkala pracovní povinnost a totální nasazení. Šel jsem kopat silnici z města směrem na letiště, pak jsem byl nasazený u jedné firmy za Suchým Vrbným. Jezdili jsme odtud i jako kurýři do Německa.

Měl jsem štěstí, že nejsem ročník 1921, protože ten byl nasazený na práci v Říši. Třeba v Linci, kde byly velké zbrojařské závody, na které  při náletech spojenců dopadaly veliké bomby. Měl jsem o rok starší kamarády, a ti mi potom vyprávěli, co se tam dělo za hrůzy. Nemohli se při těžkých náletech a bombardování ani dostat ven z úkrytů. Když bombardovali Linec, bylo dunění slyšet až sem k nám.

Vladimír Vaňata má doma stále i nábytek, který otec dostal po návratu z koncentračního tábora.

Také tady v Českých Budějovicích jsme v březnu 1945 zažili nálety, kdy spojenci bombardovali nádraží a jeho okolí. Bomby padaly na koleje, byly i oběti na životech. Během náletu jsem byl ještě ve městě, ale pak jsem odjel. Koncem války jsem byl totiž poslaný jako kurýr do Německa, ale rozhodl jsem se, že se už zpátky nevrátím. Že si budou myslet, že mě to někde zabilo při náletech. Řekl jsem si, že to buď praskne, nebo že mě zavřou. Tak jsem zmizel, ve firmě mě považovali za nezvěstného, ale naštěstí už  válka měla brzo skončit.

Odjel jsem do Štěkně u Strakonic, kde jsem měl příbuzné. Žili tam můj děda s babičkou. Ve Štěkni byl zámek po knížeti z Windisch-Graetzu, který pak patřil řeholnímu řádu Anglických panen. Byl to jakýsi penzionát, kde byly vychovávány dívky z bohatých rodin. Tady ve Štěkni jsem strávil konec války. Vítali jsme zde americkou armádu, která přijela na Strakonicko už 4. května. Konec druhé světové války mám tak spojený s US Army. Byly to pěkné časy, vojáci  nám rozdávali americké cigarety,  čokolády a další věci, které všechny byly vzácností. Když skončila válka, bylo mi už skoro 23 let. Američané se hlavně sháněli po pivu, tak jsme je vodili do hospody. Hrávali jsme s nimi volejbal, který výborně uměli, stejně dobře hráli i kriket.

Po válce v červnu 1945 jsem se opět setkal s oběma rodiči. Byli v roce 1943 zatčeni gestapem za protistátní činnost a oba skončili v koncentračním táboře, otec v Buchenwaldu a matka v Ravensbrücku. Domů se vrátili s podlomeným zdravím.

Když byli rodiče za války  zatčení, sebrali jim veškerý nábytek. Po návratu  domů  otec nějaký sháněl. Žádný nebyl k dostání, tak mu nabídli ten po židovském lékaři, který mu Němci za války  zabavili. Lékař se jmenoval  Moravec. Řekl Němcům, ať mu vylížou… a oni ho okamžitě zmlátili, takže zůstal ležet. Odvezli ho do koncentračního tábora, odkud se už nevrátil. Zůstal po něm byt, a protože otec jako koncentráčník o všechen nábytek přišel, tak mu dali skříně právě po doktoru Moravcovi. Ještě je v pokoji mám. Doktor Moravec byl velice hodný člověk, který měl s Němci jen samé  konflikty, protože jim dával najevo svou nenávist k nim, což oni ovšem nesnesli.

Američané zůstali po válce ve Štěkni i Strakonicích pár měsíců a potom odjížděli domů za oceán. Asi dvě nebo tři dívky od nás se za Američany i provdaly. Moje sestřenice také měla nabídku k sňatku od amerického vojáka, který u nich doma bydlel. Jenže už měla vážnou známost, a proto ho nechtěla. Strýc ji ale přemlouval, neboť ten její byl už starší, kdežto Američan byl mladý fešák. Sestřenice se ale rozhodla jinak. Její nastávající pak emigroval a ona kvůli němu riskovala převedení přes hranice. Bylo to velice nebezpečné, jenže láska k němu byla tak silná, že chtěla a musela za ním. Převedli ji přes Šumavu, nastávající ženich na ni čekal venku. Šťastně se dostala přes hranice, setkali se, chvíli zůstali ve Švýcarsku a pak léta žili v Austrálii, kde měli restauraci. Dlouho mi ani nepsala, tak možná už ani nežije.

O lidech, kteří po roce 1948 utíkali z Československa na Západ, se tenkrát moc nemluvilo. Občas se jenom zveřejnila nějaká zpráva, že byl někdo na hranicích zadržen. Když se pak začalo budovat Lipno, na jihu směrem k hranicím se objevily zátarasy.

Po roce 1989 jsem rád cestoval, cizí země se mi líbí.  Byl jsem v Jugoslávii, Maďarsku, Řecku nebo v Turecku. Bavilo mě poznávat novou krajinu, ale hlavně mentalitu lidí a také místní jídlo. Na navštívené země mám pěkné vzpomínky, hlavně na Řecko.

Kromě cestování jsem měl i jiné záliby. Hrával jsem na klavír, měli jsme trio, další kluci hráli na housle a kytaru, pořádali jsme domácí koncerty a pak k sobě přibrali i zpěváka. V mládí jsem také sportoval, hrával tenis, bruslil, s manželkou jsme jezdili na Šumavu lyžovat. Sporty mě bavily stejně jako medicína, zabýval jsem se léta roky neurologií, což je velice zajímavý obor.

Teď ve stáří je výhodou i nevýhodou zároveň, že jsem byl lékařem. Nevýhoda je, že vás znepokojuje, co všechno můžete mít za nemoci. Laik to totiž neví, ale doktor tuší nebo může předpokládat, co se z čeho může vyvinout, a tak ho vlastní zdravotní stav trošku straší. Jsem ale optimistou a nechávám všemu volný průběh. Říkám si, co se už v mém věku dá dělat…"

Vyprávění zaznamenal Radek Gális

Autor: Redakce

28.9.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Fotografie, která se stane symbolem letošních voleb.
DOTYK.CZ
6

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

Ilustrační fotografie.

Zmizel traktor, hledají zloděje

AKTUALIZOVÁNO

Řidič multikáry narazil do stromu, do nemocnice ho transportoval vrtulník

Vacov - K nehodě s vážným zraněním došlo v pondělí 23. října v půl deváté na silnici z Vacova do Vrbice.

Kam za zábavou a poznáním na Českobudějovicku

České Budějovice - Kam se můžete vypravit za zábavou i poučením na Českobudějovicku

Volby ovlivnilo zklamání z politiky tradičních stran

Jižní Čechy - Komentář politologa Lubomíra Pány.

Výstavba kanalizace uzavře silnici

České Budějovice - Od 24. října do 5. listopadu musí řidiči respektovat uzavírku části ulice Na Děkanských polích v Novém Roudném. Jedná se o úsek mezi napojením ulice Otakara Březiny a železničním přejezdem. V tuto dobu tam bude společnost STRABAG třetí etapou pokračovat ve výstavbě nového kanalizačního a vodovodního řadu, veřejného osvětlení, chodníků a dojde i na úpravu stávající komunikace.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení