Dvaačtyřicetiletý zaměstnanec temelínské elektrárny už dvakrát daroval kostní dřeň člověku, jehož jedinou nadějí k uzdravení je transplantace krvetvorných buněk.

Jako pravidelný dárce krve se před lety přihlásil i do registru dárců kostní dřeně. „Loni koncem června se ozvali z budějovické nemocnice, abych okamžitě přišel na transfuzku. Odebrali mi krev na zpřesňující testy, řekli mi, že mou pomoc potřebuje pacient ze zahraničí," vypráví rozjezd záchranné akce Karel Lhotka. „Moc se ale o příjemci nedozvíte, vím akorát, že je to Němec, je mu čtyřicet let a váží asi devadesát kilo."

Asi za čtrnáct dní zvonil dobrovolnému dárci telefon znovu. Jeho transplantační znaky se shodovaly s těmi pacientovými. „Hodně na to spěchali.  Pak si mě pozvali do Plzně na kompletní vyšetření a na přelomu července a srpna jsem šel na odběr," líčí.

Dobrý pocit, že snad někomu pomohl se uzdravit, ale Karla Lhotku nehřál dlouho. „Koncem listopadu se ozvali znovu, že by mě potřebovali ještě jednou. Pro toho samého pacienta, kterému se to nechytlo, protože mu zapůsobila autoimunita."

Ani tehdy neváhal a pomohl zas. „Neměl jsem důvod si to rozmyslet," říká muž, jenž se až při druhém odběru osobně setkal s jedním z nemocných s leukémií a dokáže si tak lépe představit i muže, jemuž se snaží pomoct. „Klidně bych do toho šel znovu," tvrdí na to konto dárce.

Svého pacienta asi nikdy neuvidí

Když se  Karel Lhotka stal dárcem krve a vstoupil rovnou i do registru dárců kostní dřeně, netušil, jak moc jej bude jednou potřebovat pacient kdesi v zahraničí. Dnes oba muži, český dárce a anonymní příjemce kdesi v Německu, čekají, jak dopadne druhý pokus o transplantaci krvetvorných buněk, které Karel Lhotka nemocnému nezištně daroval.

„Vypadalo to, že budu  několik měsíců čekat, jak dopadnou vyšetření," líčí dobu,  kdy lékařům loni v červnu vypadl z databáze jako možný dárce. „Paní doktorka mi vysvětlila, že když se mi neozvou, není mezi našimi transplantačními znaky shoda. No a ozvali se asi za čtrnáct dní," směje se dvaačtyřicetiletý muž.

„Dali mi na výběr ze dvou druhů odběrů. Při jednom se odsává v narkóze kostní dřeň jehlou  z pánevních kostí, druhou možností je, že se buňky získají z krve. Tu jsem si vybral, protože jsem nechtěl nar᠆kózu. Napřed vám píchají růs᠆tový faktor, aby se potřebné buňky vyplavily do  žil. Z jedné vám pak berou krev, přístroj z ní separuje krvetvorné buňky a z druhé strany se vám krev zase vrací. Navodíte si tím stav, jako byste měli chřipku, po několika dnech na paralenech to ale bylo dobrý. Zůstal jen pocit, že jsem snad někomu pomohl se uzdravit," líčí nevšední zkušenost.

První pokus o transplantaci ale pacientovi nepomohl a Karla Lhotku proto lékaři poprosili o pomoc znovu. „To už ale bylo potřeba skutečně pod narkózou odebrat kostní dřeň.  Nakonec to bylo lepší než poprvé. Akorát se pak chvíli cítíte, jako byste měli kocovinu," přibližuje své pocity.

Třebaže muže, pro kterého tohle všechno Karel Lhotka podstoupil, možná nikdy neuvidí, poznal i svět lidí, kteří pomoc dárců potřebují. „Poprvé jsem ležel na pokoji s dalším dárcem, asi pětadvacetiletým klukem z Ostravy, podruhé jsem se potkal s dárcem z České Třebové, ale také s chlapíkem, kterého jsem odhadoval tak na 70 let, a on byl jedenašedesátý ročník a měl leukémii. To si teprve uvědomíte, jaký je to průšvih, takhle onemocnět," zdůrazňuje.

O to víc se dárce z Českých Budějovic zajímá, zda se „jeho" pacientovi daří lépe. „Zatím čekáme, zda se transplantace podařila. Rád bych se dozvěděl víc, ale pravidla jsou taková, že se většinou dárce s příjemcem neseznámí a pokud ano, tak až po  letech."

Ti, kdo vědí, že Karel Lhotka daroval anonymnímu pacientovi kostní dřeň, jej většinou vidí jako nezištného člověka. „Našli se ale i tací, kteří se pozastavovali nad tím, že jsem byl ochotný pomoci právě Němci. Přitom, jak mi lékaři vysvětlili, mezi našimi národy je  docela velká genetická shoda a dárcovství oběma směry je docela běžné.

Podobně jako ostatní české dárce čeká Karla Lhotku v pátek poděkování na slavnostním večeru v pražském Obecním domě. Krom ocenění se ale těší i na to, že se snad uvidí s ostatními lidmi, kteří mají někde ve světě člověka, s nímž jej pojí zvláštní pokrevní pouto. I mezi dárci totiž vzniklo přátelství. „S klukama, se kterými jsem se potkal při odběrech, jsme si docela padli do noty," usmívá se.

Měla jsem radost, 
že někomu pomůžuSedmačtyřicetiletá Jana Beritová z Úsilného vychovala dva syny, kdesi v zahraničí má ale tak trochu další dítě. Neví o něm nic víc, než že je to o hodně mladší člověk. Přesto neváhala a v okamžiku, kdy se jí ozvali z registru dárců kostní dřeně, neznámému dost možná zachránila život.

„Vůbec jsem neváhala, nebála se, měla jsem radost, že někomu můžu pomoct," líčí Jana Beritová okamžik, kdy se dozvěděla, že někdo s poruchou krvetvorby potřebuje dárce zdravé kostní dřeně. „V tu chvíli nás bylo víc kandidátů, mezi kterými se hledal ten nejvhodnější. Podstoupila jsem kvůli tomu několik vyšetření a když se ukázalo, že  to jsem já, měla jsem z toho dobrý pocit," vypráví.

Krátce poté podstoupila samotný odběr. Vybrala si formu darování kmenových buněk, při kterém zdravotníci separují potřebné buňky z krevního oběhu dárce. „Nejprve dostáváte pár dní injekce, po kterých se vám krvetvorné buňky namnoží a vyplaví do žil. Samotný odběr se pak podobá dárcovství krve. Ležíte na lůžku, ze žíly vám berou krev a poté, co projde separátorem, vám ji zase do žíly na druhé ruce vrací," vysvětluje Jana Beritová.

V Plzni kde český Národní registr dárců kostní dřeně sídlí a kde funguje také odběrové centrum, se setkala na jednom nemocničním pokoji s pacienty, kteří se z poruch krvetvorby léčí. „Najednou vidíte celý proces i z druhé strany,  poznáte svět těch, kdo pomoc dárců mohou potřebovat, a o to víc jsem ráda, že jsem to mohla udělat," říká pravidelná dárkyně krve.

Právě při návštěvě budějovické transfuzní stanice se o možnosti přihlásit se do registru dárců kostní dřeně dozvěděla. Sedmnáct let od vstupního vyšetření se pak nic nedělo, Jana Beritová jen podobně jako jiní dobrovolníci přispívala na konto nadace prostřednictvím DMS zpráv a už by ji ani nenapadlo, že právě její krvetvorné buňky bude někdo potřebovat.