První tabule každého voru by se dala přirovnat ke vlakové lokomotivě, také byla vždy první a celý náklad dřeva táhla za sebou. Na tabuly tak byla vesla či také ohniště a lavičky, protože nezřídka voraři trávili přímo na plujících dopravních prostředcích i tři dny.


Ale samotná příprava a stavba voru není rozhodně žádná legrace. Dbát se toiž musí i na ty nejmenší detaily. Jedním z kroků jsou také houžve, lýkové provazy, které drží jednotlivé klády pohromadě. „Musíte umět točit houžve dobře. Ty se získávají z mladých smrčků ještě před tím, než stromky pustí mízu. Pak se houžve napařují nad ohněm. A čím kvalitněji jsou houžve kvalitnější, tím je pak plavba bezpečnější,“ popisuje správný postup purkarecký rodák a čestný předseda spolku Vltavan Václav Kříž.


Život vorařů nebyl také žádný med. Nejprve na ně čekalo vyrobení celého voru a pak samotná plavba dřeva. „Tři dny se vor stavěl, tři dny se pak z Purkarce plavili do Prahy a nakonec šli voraři tři dny pěšky zpátky domů,“ dává nahlédnout do historie jeden ze stavitelů expozice před síní voroplavby.
Vorařské řemeslo zaniklo zhruba začátkem padesátých let dvacátého století, a to když se na řece začala stavět tak zvaná Vltavská kaskáda. Především kvůli přehradám a málo tekoucí vodě by se vory daleko nedostaly, dnes jejich práci suplují kamiony a vlaky.