Živě si vzpomínám na některé obrazy té doby – obraz zmláceného studenta v televizi, tehdejší revoluční píseň Pravda víťazí, nápisy „Havel na Hrad", vyryté na futrech LŠU, svatořečení Anežky České. Jako osmileté dítě jsem silně vnímal euforickou atmosféru.

Obecně se příliš neví, že jsme přispěli světu jediným ryze českým mezinárodním dnem. Sedmnáctý listopad se po celém světě slaví jako Mezinárodní den studentstva 
a jen neodmyslitelně spjatý 
s bojem za svobodu. Jeho kořeny ale musíme hledat o něco hlouběji než v devětaosmdesátém roce. Sedmnáctého listopadu 1939 totiž nacisté uzavřeli české vysoké školy a popravili vedoucí představitele studentské organizace. Byla to reakce na rozsáhlé protiokupační demonstrace v Praze v souvislosti s pohřbem zastřeleného studenta Jana Opletala.

Zatímco zavřením českých vysokých škol v listopadu 1939 teprve nacistický teror nabíral na obrátkách, 
o padesát let později se naopak začínal rozpadat Sovětský svaz. Ve východním bloku docházelo k uvolnění režimu 
a převratům. Nejprve v Polsku a Maďarsku, poté padla 
v NDR nenáviděná berlínská zeď. O několik dní později, 17. listopadu 1989, byla na Národní třídě v Praze brutálně rozehnána Veřejnou bezpečností pokojná demonstrace studentů.

Ta v dalších dnech přerostla v půlmilionovou demonstraci, generální stávku a nakonec se komunisté vzdali svého monopolu. Československo se tak po padesáti letech komunistické vlády dočkalo svobodného státu, prezidentem se stal Václav Havel. Díky nenásilnosti celého převratu se vžil termín „sametová revoluce".

Hlavní vlna odporu se samozřejmě zvedla v Praze, demonstrace se ale postupně rozšířily prakticky do každého města. Jak prožívali převratnou dobu ti, kteří v tu dobu studovali na českobudějovických fakultách?

Mezi aktivní českobudějovické studentské vůdce patřili například Martin Ehrlich, Radan Běhoun, Monika Němcová nebo tehdy třiadvacetiletý student pátého ročníku Zemědělské fakulty Miroslav Oborník, dnes profesor na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a Parazitologickém ústavu Akademie věd.

„Po páteční nechvalně proslulé mlátičce na Národní třídě jsme v pondělí odjeli s několika studenty do Prahy na první velkou demonstraci. To už se na Václaváku sešlo nějakých sto tisíc lidí. Nikdy jsem nezažil sílu takového davu, byla to fantastická atmosféra, lidé se chovali úžasně ohleduplně a pozitivně i v tlačenici, která vznikla, když nám přístup na most zablokovaly obrněné transportéry," vzpomíná Miroslav Oborník.

Z Prahy si studenti vezli nočním vlakem spousty letáků a doslova štěstí v neštěstí je potkalo doma na nádraží, kde obsah jejich zavazadel kontrolovala hlídka VB. Studenti si naštěstí včas přendali letáky pod košile.

Události pak měly rychlý spád. „Po návratu z Prahy jsme byli zvoleni do stávkového výboru, který sídlil přímo na koleji. Holky připravovaly letáky, které jsme pak šířili po městě i ve vesnicích. Zorganizovali jsme první demonstraci, průvod šel od kolejí na náměstí. Zajímavé pro nás studenty bylo mluvit k desetitisícovému davu. Tehdy se také šířily fámy, že se na nás od Lišova chystá pohotovostní pluk. Vše ale už bylo v pohybu, nedalo se to zastavit. Komunisti se vlastně znemožnili sami," popisuje vývoj událostí.

Aktivní nebyli pouze studenti, ale i někteří pedagogové. Docent Jiří Divíšek vzpomíná na listopadové události takto: „Vzhledem k tomu, že 17. listopad 1989 připadl na pátek, se studenti začali ve větší míře aktivizovat teprve v pondělí a členové stávkového výboru jednali s tehdejšími děkany obou fakult. Byla vyhlášena stávka a zastavila se veškerá studijní a pedagogická činnost na fakultách," vzpomíná Jiří Divíšek, který se o rok později stal prvním rektorem nově vzniklé Jihočeské univerzity.

Od 21. listopadu se konala každodenní shromáždění studentů a některých učitelů na louce za vysokoškolskými kolejemi. Tam byly podány informace o situaci na jiných vysokých školách.

„Sám jsem se několika takových shromáždění aktivně zúčastnil a tehdy jsem byl upozorněn, že přítomní muži v montérkách nejsou dělníci ze sousední stavby, ale příslušníci StB," vzpomíná Jiří Divíšek.

MIROSLAV VLASÁK
(Výňatek z textu publikovaného v časopise Jihočeské univerzity Journal)