Provádí návštěvníky, stará se o dokumenty, ale také seká trávu a odklízí sníh. Roman Josefík je již dvacet let správcem tvrze Žumberk, na které o víkendu začala sezona. „Mě to tady pořád baví. Výhodou je, že se střídá administrativní a fyzická práce 
a také roční doba. V létě si užijeme návštěvníky a pak je klid, takže si člověk odpočine. Ale letos byla zima už docela dlouhá," říká správce.

Právě vám začala sezona, ale jak vypadá zima na Žumberku? Je tvrz opuštěná?
Úplně ne, protože já tu s rodinou bydlím. Jsem v podstatě jediný stálý zaměstnanec, jinak máme sezonní pracovníky jako například průvodce. Protože se mi ale přes léto nahromadí hodně přesčasů, mívám od listopadu do konce roku volno. V lednu a únoru se pak věnuji různým údržbářským nebo administrativním činnostem a v březnu už začíná příprava na sezonu. V minulých letech jsem také přes zimu třeba vytřídil sbírku knih nebo jezdil pomáhat do muzea v Budějovicích.

Co přesně obnáší vaše práce?
Manželka si ze mě dělá srandu, že v zimě odklízím sníh a v létě sekám trávu. Ale je nutné zvládnout i administrativu a v sezoně se logicky musím zaměřit hlavně na návštěvníky, takže často provádím. Navíc máme v Žumberku spolek na záchranu kostela a já jsem se zcela přirozeně, jak tu přicházím do kontaktu s lidmi, dostal ke klíčům a funguji jako kostelník. Když mají návštěvníci zájem, vezmu je tam.

Jaké je bydlení na tvrzi?
Liší se to podle roční doby. V létě se to zdá romantické, ale teď když tu máme ještě několik centimetrů sněhu, je to 
o něčem jiném. V zimě je to docela kruté. Souvisí to i s lidmi, o prázdninách to tu opravdu žije, v penzionu bydlí turisté, potkáváte cyklisty, slyšíte křik dětí. Od listopadu tu ale, jak se říká, chcípl pes. Pak je to jako život na venkově nebo spíš na samotě, protože Žumberk má jen asi dvacet obyvatel, kteří se tu trvale zdržují.

Jak jste na Žumberku dlouho?
1. dubna to bylo přesně dvacet let, co mi v muzeu vystavili smlouvu na dobu neurčitou. Já jsem tu ale už pět měsíců předtím  prováděl a zastupoval svého předchůdce. To byl zajímavý člověk, který hodně cestoval, poznával Podkarpatskou Rus a české menšiny v Rumunsku a jezdil tam dokonce i učit. Když byl pryč, tak jsem se naštěstí osvědčil 
a on mi nakonec navrhl, jestli to nechci vzít po něm.

Proč jste si vybral Žumberk?
Byla to veliká náhoda, ale  vyrůstal jsem na Hojné Vodě, takže pocházím z Novohradských hor. Pak přišla taková peripetie, skoro bych řekl životní omyl, že jsem studoval strojní školu. Tam jsem vydržel dva semestry, pak šel na vojnu a chvíli pracoval s rodiči v lese. Nakonec jsem se přes pracovní úřad v Nových Hradech dostal na těch pět měsíců na Žumberk.  Historie mě sice od malička zajímala, ale nikdy jsem nebyl jako někteří spolužáci, kteří snili o tom, že budou kasteláni na Kašperku a podobně.

Máte tady oblíbené místo?
Skutečně kouzelné je nádvoří. Máme tam lavičku, na které je to velice příjemné při západu slunce. Úžasnou atmosféru má ale třeba i zahrada pod kostelem, která nabízí výhled na Novohradské hory, a další místa v areálu, kde máme lavičky. Hodně jsem tam po večerech čítával.

Za dvacet let už musíte tvrz znát dokonale. Překvapilo vás tu někdy něco?
Co se týče vlastní budovy, tak asi ne, spíš některé proměny. Například prostor, kde je teď  výstava Ryby a lidé, byl před dvěma lety k nepoznání. Původně zde byla takzvaná kočárovna, parkovaly se tu povozy, my jsme sem pak dali depozitář, takže to připomínalo spíš skladiště. Nakonec jsme ho vyklidili, dělali tu svatby teď jsme to oživili výstavou. Možná ještě důležitější změna ale je, že když jsem sem před dvaceti lety přišel, tak fungovala jen tvrz, ale nebyl tu penzion ani žádné občerstvení. My jsme tehdy vytáhli nástavec na hydrant, dali k tomu plechový hrníček a ceduli Pitná voda, a to bylo jediné občerstvení pro návštěvníky. Od poloviny 90. let se také pracovalo na opravě hradeb a bašt. Dodnes mě ale  překvapují archiválie, různá literatura. Nedávno jsem se například dostal k dokumentaci z 60. let, 
v níž se plánovalo udělat ze Žumberka jakési kongresové centrum, byla to taková futuristická úprava vesnice.

Kolik lidí k vám ročně přijde?
Veliká návštěvnost byla koncem 80. let, kdy sem jezdily odborné zájezdy. To se pohybovalo okolo 17 nebo 18 tisíc. Od té doby jsme se tomuto číslu přiblížili až loni díky výstavě Ryby a lidé, která je otevřená zdarma. Jinak to bylo 
v rozmezí osm až deset tisíc.

Letos je zavřená budova Jihočeského muzea v Budějovicích 
a mnohé akce se přesunou sem. Očekáváte víc návštěvníků?
Určitě ano. Už loni jsme měli několik akcí a žádná nebyla propadákem. I když třeba panovala velká vedra, minimálně stovka lidí vždy přišla. Letos budeme mít klasickou muzejní noc, připojujeme se také k prohlídkám za úplňku, které bychom chtěli ozvláštnit přednáškou přírodovědců, a už tradičně v polovině října míváme výstavu chryzantém.

Jaké nabízíte standardní prohlídkové trasy?
I když se to možná nezdá, máme celkem tři. Základní je první trasa s malovaným lidovým nábytkem, kde je i expozice o historii Žumberka. Druhá trasa vede do bašty a nabízí expozici úředník rožmberský. To má svojí logiku, protože Theobald Hock, který tu nechal vybudovat opevnění, v baště skutečně pobýval 
a měl tam knihovnu. Expozice se zaměřuje i na stále aktuální téma zpronevěry majetku ze strany úředníků. Třetí trasa jde přes další dvě nárožní bašty, kde máme lapidárium. To už je spíš pro fajnšmekry.

Co je podle vás nejzajímavější exponát?
V rožmberském salonku, kde jsou původní fresky a šlechtický nábytek, máme jeden kabinet. Je chebská práce, dá se otevřít a zevnitř vypadá ještě zajímavěji než zvenku. Jsou tam různé intarzie a dokonce i tajné schránky. Mezi lidovým malovaným nábytkem zase máme jeden velice kuriózní kus. Je to skříň, kterou pohraničníci ve Volarech používali jako udírnu, takže má vypálené dno. Přesto se jí podařilo zachránit, dostala se k nám do muzea a později jsem se o ní dozvěděl celý příběh. Přijel sem návštěvník z Volar a ten mi vyprávěl, že skříň pochází z chalupy, kde zemřel člověk nepohodlný režimu. Dům dostal národní výbor a když vojáci pomáhali s vyklízením, jednomu důstojníkovi se skříň zalíbila, takže ji převezl právě do kasáren.

Po dvaceti letech vás práce baví? Neuvažoval jste o změně?
Pořád mě to baví, což je dáno i tím, že ta práce není jednotvárná. Dokonce i manželka, která je z města, si tu už zvykla, takže změnu neplánuji.

Vesnice Žumberk leží třicet kilometrů od Českých Budějovic ve směru na Nové Hrady. Koncem 15. století tu byla vystavěna rozložitá kamenná pozdně gotická tvrz, která dalšími stavebními úpravami koncem 16. a počátkem 17. století získala vzhled renesančního zámečku. Pravděpodobně v letech 1612 – 1615 nechal nový majitel panství Theobald Hock tvrz s historickým jádrem vesnice obehnat hradební zdí se šesti baštami.
Od roku 1618 však na Žumberku již šlechta nesídlila. Tvrz, bašty 
i celý areál se postupně dostaly do téměř dezolátního stavu. Rozsáhlá rekonstrukce začala 
v roce 1969 a byla skončila roku 1974. Tehdy byla také tvrz zpřístupněna veřejnosti.
V současné době je na Žumberku pobočka Jihočeského muzea. Tvrz nabízí tři prohlídkové trasy, uvnitř je k vidění expozice lidového malovaného nábytku 18. a 19. století. Jedná se především o kusy z typických národopisných oblastí jižních Čech. Selský nábytek je navíc doplněn nábytkem panským či expozicí o dějinách Žumberka a okolí.
Nejnovějším lákadlem je výstava Ryby a lidé.

Otevírací dobaduben, říjen – pouze o sobotách a nedělích od 9 do 17 hodin
květen, červen, září – denně kromě pondělí od 9 do 17 hodin
červenec, srpen – denně kromě pondělí od 9 do 18 hodin
Zdroj: www.muzeumcb.cz