Josef Holler se narodil 
14. listopadu 1903 v srdci Českých Budějovic na Piaristickém náměstí. Jeho otec byl hostinským. Budějovice pro něj vždy zůstaly domovem, kam se rád vracel za svými čtyřmi bratry a jejich rodinami. V Budějovicích dodnes žije jeho neteř Eliška Červenková, která na svého strýce ráda vzpomíná.

Studoval umění v Paříži, nějakou dobu učil na uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Pak ale dostal nabídku účastnit se konkurzu do vzdělávacího programu organizace UNESCO. Díky této spolupráci se pak dostal do Egypta, Ghany i Alžírska. 
„Byl učitelem i malířem, měl velkou výhodu v tom, že se dokázal díky umění s lidmi dorozumět. V Africe totiž byla velká negramotnost. Vytvářel plakáty, ale pracoval i s loutkami. Výtvarné techniky prostě používal k šíření osvěty," vypráví jeho neteř.

Z Afriky posílal dopisy diplomatickou poštou. „Jedinou vadou bylo to, že většinu dopisů nedatoval. Takže je to trochu mravenčí práce, zjistit, kdy který dopis poslal," vyprávěla. I ke svým dopisům připojoval různé kresby, jež popisovaly jeho zážitky.

Později se usadil v Praze, kde založil rodinu. „Jeho žena měla také výtvarné nadání. Zabývala se výrobou textilií, pamatuji si, že měli doma dokonce dva tkalcovské stavy," vzpomíná Eliška Červenková. a dodává, že jejich nejstarší dcera výtvarné nadání zdědila také. Měl čtyři děti, které se rozutekly do světa. Některé žily ve Francii či v USA, další zůstaly v Jablonci nad Nisou a na Moravě. On sám zemřel 
v Praze v roce 1983.

Afrika byla oblíbeným motivem jeho obrazů. Ve svých kresbách ztvárnil například kavárny v Káhiře, ale maloval i české motivy. Jeho oblíbeným námětem byly prý vždy koně. „Ty maloval vždy, když se vrátil do Česka," doplňuje.

Když přijel domů, často s rodinou vyrážel i na výlety. „Jednou jsme vyrazili na Kleť. Z Holubova jsme šli pěšky, nějak jsme se tam zapomněli a z Kleti už pak nejela ani lanovka. Tak jsme i dolů šli pěšky a v Holubově jsme zjistili, že už nám nic nepojede. A tak jsme šli pěšky až do Budějovic," vzpomíná na společné zážitky Eliška Červenková, které v té době bylo dvacet devět let.

„Když je člověk mladý, tak máte pocit, že tu ti ostatní budou věčně. Když pak strýc zemřel, tak jsem litovala, že jsem se ho více neptala," končí vyprávění o svém strýci Eliška Červenková. „Je to škoda, že někteří lidé takto upadnou do zapomnění."

V sedmdesátých letech psal Josef Holler pro Zemědělské noviny sérii článků, ve kterých popisoval své zážitky z cest. Zde si můžete přečíst úryvek 
z jednoho z textů:Každé město má svůj zvláštní ráz a poznáte jej nejlíp, jestliže chodíte pěšky a s plánkem v ruce. V Káhiře je však člověk i s ním zmatený. Je tu tolik k vidění i slyšení. Káhira je příliš velká a mnohotvárná, staré se mísí s novým a to nové někdy působí jako anachronismus. Nejsou zde telefonní budky. Nevím proč? Život se soustřeďuje hlavně do centra, hrnou se sem cizinci a za nimi různí obchodníčkové, čističi bot… Vůbec se zde obchoduje se vším možným, někdy s fantastickými blbostmi. Nač potřebuje například turista kuličky proti molům?

Jiná věc jsou ovšem pohlednice. Pouliční prodavač vám levou rukou strká vějíř pohlednic pod nos. Pravou vám přejede po kabátě a profesionálním pohybem vyhodí vaši náprsní tašku. Na to čeká jeho společník, který ji sebere. Ten první ještě dlouho před vámi poskakuje a přistrkuje pohlednice, až jste úplně znechucen a hledíte se zachránit. Turista je zde v permanentním nebezpečí. Ale které velkoměsto nemá tuhle kastu lidí?

Zmožen tolika dojmy, vracel jsem se ke svému hotelu. Odmítl jsem si koupit zelené brýle proti slunci, zlaté plnicí pero, bičík na koně, vyrobený v Německu a nevím co ještě. Nakonec jsem ale podlehl muži se stoličkou na čištění bot. Před jeho vytrvalým „ŠŮŠAJN" – což znamená lesk bot – jsem kapituloval. Jen jsem souhlasil, už jsem se ocitl přitisknut k výkladu nějakého obchodu a měl jsem nohu na stoličce, která je zároveň skříňkou na kartáče a krémy. Zeptal jsem se z opatrnosti, kolik to bude stát. Tím jsem se ovšem prozradil jako zelenáč. Později jsem se dozvěděl, že se platí dva až pět piastrů, ale pevné ceny nejsou. Dobrý muž mi pohotově řekl „fiftýn" – patnáct.